Můj první měsíc s Dejlem

Když Dejl úspěšně složil zkoušky, stal se z něj oficiálně asistenční pes, odjeli jsme domů.

Dejl je naprosto úžasný pomocník a kamarád. Spoustu věcí, jako svlékání oděvů, podávání věci dělá mnohokrát i bez povelu. Zahlídne, že si jdu sednout a už mi sundava sám od sebe nohavice a ponožky.

Úžasně mě varuje při hypoogglikemii, ať jsme kdekoliv. Nejprve mi začne jemně okusovat ruce, a pak mi okusuje ucho, bradu nebo nos Čumákem do mě strká tak dlouho, dokud mě nevidí, že jím jídlo. Lehne si mi na nohy a odejde ode mne, až když mám glykemii 4,0. Horší je to v obchodech, kde je spousta lidí a pachu. Ani já nemám ráda nakupování a jsem nervózní a Dejlik to ze mě určitě cítí a stejně jak já, ale moji nervozitu zvládá statečně.

Je to extrémní mazlik. Stále bojujeme dokola s bezohlednými lidmi, kteří by ho bez svolení chtěli stále hladit. Obtěžuje nás nezstále mulivení, a prozptylování Dejla při práci, je vrchol bezohlednosti, když o francouzských holích jdu a lidé na něj mlaskají a vytrhávají jej ze soustředění.

Navštívil se mnou už i spousty lékařů a všichni se těší, až jim dovolím ho pohladit.

Zdena