Manekýn Chooco a období prázdnin
Čoka máme již měsíc a na konci července to budou dva měsíce.
Soužití je radostné. Nově jsme mu koupili kobereček z merino vlny, která má v zimě hřát a v létě chladit a jsme rádi, že si pelíšek vskutku velmi oblíbil.
Protože každoročně cestuji se synem do lázní, tak i Čoko je již součástí této expedice.
Má přepravní box, který doslova miluje. To, že se nám najednou vše nemohlo vejít do auta, pro nás znamená novou zkušenost – musíme jet bez jednoho zadního sedadla. Zkrátka najednou máme malé vozidlo.
Celou cestu (262 km celkem dojezdová vzálenost) jsme zvládly v naprosté pohodě, kdy při odpočinkových pauzách se Čoko vyvenčil a s radostí a bez potíží naskočil zpět do auta, kde chvíli seděl a pak si lehl do klubíčka a spal.
V lázeňské léčebně je vše jinak, jsou zde prostorné výtahy s mnoha lidmi, kteří se občasně musí odhánět, z důvodu touhy mazlení a hlazení…, ale Ríša to zvládá skvěle.
Nicméně musíme být důslední, jak říká pan trenér: „Důslednost a vydržet.“
Také je zde mnoho cizích lidí, kteří se zastaví a jsou okouzleni pejskovým vzhledem, někteří s distancem, jiní by si chtěli hladit... zkrátka je to velmi pohledný pes.
V budově též občas chodíme po schodech z 5. patra, aby nezapomněl, že, když se potřebujeme zastavit, musí stát také.
Při procházkách jsme zašli v lese i mimo asfaltové cestičky a nikomu z nás to nevadilo. Naopak Čoka fascinoval sběr borůvek, tak se přidal, bohužel však ne do hrnečku – zdá se, že to se asi nenaučí, myslím, že na to mu borůvky totiž moc chutnaly.
Stále pěkně chodí a vede Ríšu, resp. mu dělá oporu.
Když se v lesích šineme do kopečka, syn se přidržuje a Čoko mu velmi pomáhá.
Je pravdou, že z kopečka má občasně pejsek touhu být první i o krok napřed, tak je stále nutné, abych ho korigovala, neboť není naším cílem z asistenčního psa udělat psa závodního.
Co bylo fajn a Ríšu potěšilo, že jsme Čokovi dali noviny a on je pyšně nesl přes celou kolonádu. Možná mu ušijeme taštičku a bude si jí nosit, ale to je nápad, který musíme konzultovat s trenérem. Navíc zdá se, že i podávání předmětů ho baví… dokonce na povel donesl synovy bačkory, pěkně jednu po druhé.
V jídelně, kam chodí 70 lidí to zvládl u našeho stolu na jedničku.
Venku u hřiště, když je Ríša v bráně, tak byl Čoko nervózní, jsou to pro něho nové podněty a syna hlídá, proto je na mě, abych ho naučila, že se nic neděje, míček není pro něho, a že se mu Ríša vrátí. Pozvolné navykání na nové zkušenosti chce skutečně trpělivost, ale jde to, výsledky se po zopakování daných situací dostavují a tak nás to těší.
Zkrátka je před námi stále hodně práce, ale jsme šťastní a spokojení, že naši rodinu rozšířil a rozjasnil ten prima pes manekýn Čoko.
