Naše černé zlato
Milé tlapky,
je to už devět let co máme doma čtyřnohého člena rodiny a proto je možná čas se trochu poohlédnout, co se u nás dělo.
Když přišla Čita k nám, tak jsme měli malého chlapečka se kterým jsme vlastně ani nevěděli co si počít. Jak nejlíp zvládnout jeho zdravotní stav, tak aby jsme mu neublížíli a zároveň, abychom se nezbláznili. Jeho postižení bylo jak tělesné tak mentální a co hůř bylo nám řečeno, že ja autista a epileptik...
Nemohu říct, že příchodem Čity zmizely problémy jako mávnutím kouzelného proutku. Když se na vše podívám zpětně, tak si uvědomuji jak je zvláštní, jak si člověk rychle zvyká na nové mnohem lepší věci a jednodušší situace. Nevím jak začít, ale pro mě byla hrozná úleva například v tom, že jsem v noci už nemusela tolik vstávat, kontrolovat jestli Míšovi nespadla peřina, nebo zda nemá sesunutou ruku či nohu z postele. Jak tak nad tím přemýšlím je toho spousta a spousta. Asi budu přeskakovat od jedné myšlenky k druhé, ale opravdu není jednoduché jednoznačné říct v čem a proč je dobré mít asistenčního psa. Největší pozitivum bylo to, jak postupem času vymyzely epi záchvaty. Bylo jich čím dál méně... Dokud se ještě objevovali, tak Čita vždy rozpoznala co se blíží a dala najevo, že není něco v pořádku. Sice mi trochu trvalo pochopit co se děje, ale po pár záchvatech jsem si vše dala do spojitosti. Když Čita začala nervóně jakoby poskakovat kolem Míši, vydávat zvláštní hrdelní zvuk a postrkovat Mišku k posteli, tak jsem pochopila, že upozorňuje na přicházející záchvat. Cvičitelé nám vysvětlili, že psa nelze naučit, jak dávat vědět, že záchvat přichází. Bylo nám vysvětleno, že při soužití se psem, pokud budeme v souladu, se můžeme naučit rozumět si se psem, co nám říká. V této době, když už je Míšovi 19 let, má již jen mikrozáchvaty a velký- grand mall už neměl 5let se snad už nikdy nevrátí.
Další úžasná věc je ta, jak Míša začal mluvit, komunikovat a hlavně se pokoušet o intonování, aby si mohl Čitu ovládat. Dříve neměl potřebu mluvit a dostat z něho kloudné slovo bylo nad lidské síly. Ovšem po sblížení se s Čitou začal své kamarádce povídat co dělal ve škole, co měl na oběd, že venku lítají ptáci atd.... Já jen za rohem se slzami v očích poslouchala, co bych se sama od něj nikdy nedozvěděla. Je zvláštní se k tomu vracet a vzpomínat. Dnes to beru jako samozřejmost. Dnes je běžné, že si Čitu přivolá a zaúkoluje-povel jako podej, přines, hop, lehni, podej- vše zvládá perfektně. Pořád u nás frčí super chvilky, kdy leží spolu a Míša se uklidňje poslechem tlukotu srdíčka a nechává se prohřívat. I venčení zvládáme spolu s Míšou. Míša si hrdě vede na vodítku svého psa. A to vůbec nemluvím o tom jak jsou spolu sehraní při vysvlékání. Míša doma pomáhá, rád žehlí. Proto spolu s Čitou mají za úkol i vyndávání prádla z pračky – to zvládají spolu na výbornou.
Musím se přiznat, že pomoc Čity jsem zneužila i pro sebe. Když jsem byla po velké operaci břicha a upadlo mi něco na zem-třeba platíčko s léky, tak bez povelu nebo příkazu sama přiběhla a podávala mi to automaticky do ruky. Je toho strašně moc co by se dalo popisovat a obdivovat a hlavně děkovat za to, že jsou lidé, kteří dokáží psa něco takového naučit. A snad ještě horší a musím přiznat, že se za to i stydím je jak si člověk rychle zvykne a po nějakém čase bere všechny tyto věci automaticky. K mému povídání a zavzpomínání přikládám i pár fotek, které jsou průřezem za celou dobu co máme doma naše černé zlato, které bude mít letos v listopadu 11 let. Závěrem bych chtěla Pomocným tlapkám poděkovat za to, co pro nás všechny, kteří máme možnost být svým způsobem vlastně velká rodina- poděkovat a přát hodně čtřnohých dětí a moc a moc zdraví, síly a trpělivosti. Nevím jak se podepsat- snad moc vděčná a v tuto chvíli dojatá
matka Iva
