Předvánoční pozdravení od Dášky a Bruta z Brna

Hafoj Tlapky!

Taky se vám tak líbí to bílé studené venku? Nechápu, co proti tomu panina má, mě se to teda moc líbí. Je to hned mnohem větší zábava číst všechno, co je pod tím, pěkně to studí a lítá všude kolem. Ještě že můj páníček to má taky rád. No ale začneme tam, kde jsme minule skončili, dělo se toho spoustu k vyprávění.

V září jsme si přivezli naše nové autíčko. Už mi chybělo, když bylo dlouho kdesi odvezené. Paničce tam montovali další stroje, ona totiž pořád potřebuje nějaké. Teď už do auta nastoupíme úplně sami – teda, já jsem to uměl vždycky, ale teď to může i panina a dokonce nás sama vozí! Ze začátku mi to připadalo moc fajn, když s námi jezdil páníček a panině radil, ale jednou si panina usmyslela, že pojedeme sami. Musím na ni požalovat – vůbec mi to dopředu neřekla a vzala mě večer, v dešti z vyhřátého pelíšku do auta, měli jsme jet sami a já vůbec nevěděl kam! Vůbec se mi to nelíbilo, tak jsem nasadil ten nejtrpitelštější výraz, co dovedu. A představte si, já, takový dobrý herec, jsem paninu akorát rozesmál. Dopadlo to ale dobře, jeli jsme pro páníčka a pak na chaloupku, a to se mi líbilo.

V září taky panina začala chodit do nové školy. Jezdíme do ní vlakem, to vám je dobrodružství! Musím se s paninou vejít na plošinu k vlaku, když tam sedím, visí mi dolů ocásek, a nějací lidi to pak zvedají a škubá to s námi. Ale panina mě hladí za ušima a já si říkám, že když to vydrží ona, musím já taky. Ta nová škola je ve městě Praha a tohle město já moc nemám rád. Všude jsou tam totiž samé malé výtahy, kterýma my musíme pořád jezdit, a občas je to pěkná dřina se tam vejít. Ale ta škola se mi líbí. Mají tam koberec a jsme tam vždycky dlouho, tak dostanu mističku a pelíšek, a každý mě tam obdivuje. Mám z toho pak čumák nahoru, ale panina mě učí, že to není dobré, že by mi do něj mohlo napršet. Byli jsme taky ve Svitávce, pršelo tam, tak jsme se s paničky sestrou oblíkli do pláštěnky, to nám to slušelo! Taky jsem se fotil s Montym, to je kamarád, ale už je to starý dědeček, tak si nechce moc hrát. A jezdili jsme do nemocnice za babičkou, trápí ji velké bolení, tak jsem si vždycky lehl pod její postel a moc jsem na ni myslel, aby jí bylo lépe.

V říjnu jsme za ní jezdili už aspoň do Svitávky do domečku, škoda jen, že jí není lépe. Může jen ležet, tak jsem jí alespoň olízal ruce, to byla pěkná masáž. Panina taky moc pracovala, takže jsme pořád někde trajdali po městě, seznamovali jsme se s novými lidmi a navštěvovali ty, co už jsou naši kamarádi, to bylo docela fajn. Horší je, když panina musí jen koukat do počítače. Slavili jsme taky páníčkovy narozeniny s Heidinkou a Daníkem a pořídili jsme si nové kamarády – rybičky. Občas na ně koukám, je tam takový pěkný modrý rybáček, ale moc dlouho mě to nebaví, televize je lepší. A co bylo moc důležité – jednou k nám přijeli páni s kamerou a já před nimi ukazoval všechno, s čím panině pomáhám! To bylo takové žůžo, že když chtěla panina podruhé podat z postele mobil, úplně jsem se zapomněl a skočil tam úplně celej. No, říkali přece „hop“!, a alespoň se mohli pořádně zasmát. Znovu jsme taky jeli na víkend do Prahy do školy a napadl první sníh. Všechno bylo fajn, akorát jsem z toho chytnul malou rýmu a kašlík. Paní doktorka říkala, že jsem prostě „chlap“, úplně jsem nepochopil, jak to myslela. Pro mě bylo hlavní, že mi panina dávala kapičky s medvědem pěkně na piškot, to byla mňamka, a každý den! Škoda, že jen týden. Pak začal listopad a další kolotoč práce, školy a všeho dalšího. Byli jsme zapálit svíčky na hřbitov, nevím přesně, proč to lidi dělají, ale bylo to pěkný. Panina s maminkou mi taky ušily bundu, abych zase nekýchal. Měl jsem ji teď poprvé na sobě na venčení, když v Brně napadl sníh, má i kožíšek, to jsem frajer! Abychom si trochu odpočali, byly jsme 3 dny na dovolené, až daleko na Lipně. Byli jsme tam na takové velké stavbě, bylo to strašně moc vysoko, koukali jsme ptáčkům na stromech přímo do obýváku. Určitě se tam jeďte podívat taky!

Teď naposled jsme jeli do Prahy i s páníčkem autem, to bylo príma, panina jela tancovat a my na ni koukali. Pekli jsme taky perníčky a já se ve městě fotil v posteli s velkým plyšovým medvědem! Panina říkala, že tam bylo „vyfoťte se s medvědem“, tak jsem určitě mohl, a všem kolemjdoucím se moc líbilo, že jsem tam byl. Občas taky zajdeme do kina nebo do divadla. Kino je taková velká televize, ale v divadle jsou opravdoví lidi, tleská se tam a panina má vždycky pěkný šaty, to se mi líbí. Jinak mě teď hodně češou a doma vysávají, protože línám. Panina už mi věří, proto jí sundávám ponožky nebo pomáhám z bundy a často spolu ležíme (vůbec s kýmkoliv když to panina řekne, tak ležíme). Dveře zavírám ve výskoku jednou packou, jsem totiž borec, umím najít paničky boty, když neví, kam je třeba na chaloupce dala a miluju nový povel „Kde má páníček ponožky?“. On si je totiž vždycky večer u postele sundá a já je ráno nesu paničce do koupelny. Momentálně trénujeme podávání jídla, třeba na okurku nebo tak. Panina chce, abych to ani neochutnal a už se mi to docela daří – tuhle jsem podal celé rajče bez jediného kousance!

Venku dnes poletují vločky a my půjdeme do města, prý možná potkáme Ježíška. Panina říkala, že mi určitě něco pěkného přinese, tak už aby to bylo!

Vůbec nestíháme, ale máme se dobře, myslíme na Vás, moooc všechny zdravíme a posíláme jednu předvánoční fotku ;)! (ostatní jsou v našem albu)

Přečtěte si, co o nás psali na novinkách:

Splnila si sen, bude řídit, i když měří pouhých 84 centimetrů