Dva roky s Borou
Jsou to už dva roky, co jsem poprvé viděla našeho asistenčního psa Borku. Tenkrát jsem se zhrozila, protože jsem byla zděšená z její velikosti. Byla jsem zvyklá na malé pouliční směsi.
Na Borku jsme si rychle zvykli. Ze začátku často brala Filipovi dudlíka. Dnes si myslím, že mu ho brala hlavně proto, aby mu mohla masírovat spodní čelist zevnitř pusinky. Filipovi se nedá vysvětlit, že se nemá kousat. Nás i sebe kouše, ale kupodivu Borku nekousl ani jednou. Dnes už umí Filip ukousnout sušenku nebo něco podobného. Spodní čelist má uvolněnou. Borka dudlíky už nebere Filipovi přímo z pusy a dovnitř pusy mu už svůj jazyk nestrká.
Pravidelně s ním spí v noci v posteli a zahřívá mu tak nohy. Ráno nemá Filip chodidla úplně ledová. Cíleně sahá na Borku, ale jiné hračky si od nás sám nevezme.
Bora stále nosí čistou a odnáší použitou plenu do koše. Zkoušeli jsme před kamarády, aby odnesla do koše čistou plenu. Bylo na ní vidět, že neví, co po ní chceme. Nedonesla ji do koše, ale podávala jí zpátky nám.
Myslím si, že Borka udělala za dobu pobytu u nás spoustu práce. Bez ní už by to nebylo ono.
Rodina Směšných
