Bobešova cesta na Slovensko
Servus kamarádi,
minulý měsíc bylo mé povídání docela krátké, ale rozhodl jsem se, že Vám to tentokrát vynahradím a popíšu Vám svoji cestu na Slovensko.
Vyrazili jsme v neděli po obědě a po D1 jsme jeli podívat se za mou biologickou rodinou, sotva jsme zastavili před brankou, už nás vítala moje "maminka" Yvetta, vzala nás na zahradu a z bytu vypustila moji psí maminku Jingles a všechny moje tety, nejsympatičtější mi byla moje hnědá teta Uma. Běhali jsme spolu po zahradě a měli jsem na to dost času, protože maminka Yvetta uvařila dvojnožcům kávu a povídali si u zmrzliny.
Večer jsme přespali v příjemném campu Alpa kousek před Brnem a ráno jeli po Staré dálnici, která vypadala opravdu staře, do zoo Brno. Do zoo jsme si nejdříve museli vystát docela dlouhou frontu a když jsme se konečně dostali dovnitř, museli jsme jít ještě několik desítek metrů do kopce, abychom vůbec viděli nějaké zvíře, na které jsem se stejně nemohl koukat moc dlouho, protože se mi nelíbilo, bylo takové velké, hnědé a řvalo na mě. Potom mi vysvětlili, že to byl medvěd kamčatský a že se mu nejspíš nelíbila moje oranžová vestička. Ostatní zvířata už byla v pohodě, například takový tygr mě jenom sledoval, ale aby se na mě přišel podívat, za to jsem mu nestál a medvěd lední mě vůbec nezpozoroval.
Po živých zvířatech jsme se ještě šli podívat do kovozoo ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Taky tady sice byla hnědá a velká zvířata, ale tahle byla aspoň zticha a neútočila na mě, takže jsem se jich nebál a mohl jsme se k nim i přiblížit a v pohodě se s nimi vyfotit. Dokonce jsem tady narazil i na svého vzdáleného příbuzného- kovového labradorského retrievra.
V úterý ráno jsme se přesunuli na Slovensko, konkrétně rovnou do hlavního města Bratislavy. První zastávka byl vrchol Kamzík, kde jsme se chtěli jít podívat na televizní vysílač, ale nějak jsme k němu nenašli cestu, takže jsem se jenom prošli po lese po naučné stezce a Lenka vyzkoušela tu jejich bobovou dráhu, zatímco já si užíval výhledu do kraje.
Poté jsme pokračovali do kempu Zlaté piesky, který nám doporučila Hanka, prý je tam krásně. Krásně tam bylo a nejkrásnější tam byly ty obytné karavany našich "sousedů", co stály okolo nás. Odpoledne jsme si na recepci koupili lístky na MHD a tou jejich eletričkou jeli do centra podívat se na jejich památky. Vystoupili jsme na zastávce Americké námestie, šli chvíli pěšky, prošli Michalskou bránou a dorazili na Hlavné námestie, tam se pokochali sochami a šli se podívat na tu jejich nejznámější- hlavu muže koukající z kanálu- říkají mu Čumil a každý návštěvník Blavy má s ním fotku. Vedle Čumila jsme si dali super ovocnou zmrzlinu a šli se projít k Dunaji a také se podívat na UFO a jejich Hrad. Do kempu jsem se opět vrátili eletričkou a byli jsme tak znaveni, že jsme hned šli spát.
Samozřejmě jsme museli vyzkoušet i slovenskou zoo a když nám Bratislavskou Hanka nedoporučila, vyzkoušeli jsme tu v Bojnici. Auto jsme nechali na parkovišti za 4 eura a šli chvíli do kopce do zoo. Na pokladně o mně věděli, takže i když tam "normální" psi nesmějí, s mým vstupem nebyl problém. Trochu problém jsem měl se jmény zvířat, například se vedle mě ozvalo "korytnačka na konári", tak se podívám do výběhu, a tam plave želva na větvi, nebo by prý měl být ve výběhu somár a on jim tam pobíhal normální osel. U většiny ostatních zvířat měli naštěstí i český překlad.
Poslední den na Slovensku jsme se museli jet podívat do Terchové, kde se narodil nějaký Jánošík, velmi známý slovenský zbojník. Musel být tady asi hodně oblíbený, když tu má sedmi-metrovou sochu a ta socha má krásný výhled na celou Terchovou. Další cílem, kam se Lenka chtěla v Terchové podívat byly nějaké Jánošikove diery a abychom se nemusely vracet a jít městem, našla Lenka, že by měla vést cesta přes nějaké Boboty, co to ale je, to už si nezjistila. Takže místo toho, abychom šli po rovině městem, lezli jsme po čtyřech (chvílemi opravdu všichni) po horských hřebenech a i když bychom to podle turistického průvodce měli dát za 2:30h, strávili jsme tam více jak pět hodin (spousty času nám zabralo odpočinkové přestávky).
Diery ale stály za to, procházeli jsme soutěskou, a vedle nás tekl Biely potok a občas i pod námi. Panička říkala, že nějaký můj praštěný příbuzný by to určitě vzal tou vodou, já jsem však inteligentní, a tak jsem poslušně šel po lávkách.
Večer jsem si sedli v campu v kiosku a abychom utratili poslední eura dali si panička s Lenkou napůl hranolky a každá 0,5 l Jucoly, Lenka říkala, že cenově vychází stejně jako naše točená Kofola a prý i tak chutnala. Já byl tak utahaný, že jediný, na co jsem byl schopný myslet byl spánek.
Další den ráno jsme opustili Slovensko a vrátili se zpět do Česka. A hned jsme samozřejmě zavítali opět do zoo a nejblíže k hranicím jsme měli Ostravu. Do Ostravy psi též nesmí, já měl opět protekční vstup. Zvířata byla v pohodě, až na to že se jich většina se mnou nechtěla vyfotit, tudíž jsem se musel fotit s těmi dřevěnými.
Večer jsme přespali v campu Krásná Morava a ráno nás popostrčil jemný déšť, abychom narychlo sbalili stan a jeli dál a měli jsme štěstí, protože jsme chytli poslední volné místo na parkovišti u zoo. Na pokladně panička koupila vstupenky a šli jsem se podívat na zvířata. Zrovna jsme stihli komentované krmení velbloudů a já se tak o nich mohl i něco dozvědět.
Jelikož jsme brzo přijeli, po návštěvě zoo jsme měli ještě plno času, takže jsme se šli podívat do lesa na zříceninu kláštera Kartouzka.
Poslední den jsme měli ještě naplánovanou Stezku v oblacích na Dolní Moravě, bez problémů jsme dojeli na parkoviště a chtěli jít na stezku, prošli jsme lesem a jelikož na lanovku by mě nejspíš nevzali, šli jsme pěšky do kopce. Byli jsme však sotva v půlce, když nebe začalo černat a spustil se mírný déšť. Tudíž jsem to vzdali a když jsme byli dole, déšť zesílil a dokonce i přestala jezdit lanovka. My se však relativně suchou nohou dostali do auta a jeli domů.
Až na ten poslední den jsme však měli stále pěkné počasí a výlet jsme si všichni užili.
Tak dovi příští měsíc, Bobáš.
