Úmorné léto a starosti s Bertem
Tropické vedro letošního léta bylo pro nás (pro mě i a pro Berta), skličující, úmorné a namáhavé. Vrátily se mi parciální záchvaty v intenzitě, jakou si už dlouho nepamatuji, přicházely každý den, jeden za druhým. Bert byl ze záchvatů nervózní, pořád kolem mě kroužil, přešlapoval, čichal si ke mně jako ke salámu, nebo mě ostřím okem, bez mrkání, sledoval a jako by přemýšlel, jestli už má zavolat pomoc, nebo ještě ne. Ale ani Bert vedra nesnášel dobře, přece jen, už je to starší pes. Pobyt venku, byť krátký, ho vždy rychle unavil a doma pak dlouhé minuty odpočíval s jazykem až na vestě. Musel-li s námi někam jet, třeba na magnetickou rezonanci do Brna, nesl to nelibě, po areálu nemocnice šel pomaloučku za mnou, rychle oddechoval a když ho pak sestřičky na přijmu viděly, dostal hned vodu a mokrý hadr na hlavu - v tu chviličku to byl pro ně asi taky tak trošku pacient :-). Nejlépe se Bert cítil v klimatizovaném autě, ale než se auto ochladilo, dýchal vždy jako by právě doběhl maraton a celé auto se jeho dechem otřásalo. V největších vedrech Bert stávkoval úplně a nechtěl jít ven vůbec. Normálně stačí zvednout žlutou košilku a Bert už radostně vrtí ocáskem u dveří, ale v těchto parných dnech se na nás většinou jen podíval a šel si lehnout, nebo rychle vykonal svou potřebu a hned chtěl jít domů.Naše plány na výlety a supr léto plné zážitků zvaly za své.
Na ochlazení jsme tedy všichni čekali jako na smilování a když přišlo, všem se nám ulevilo. Bert rychle ožil a zase to byl veselý a hravý pes, plný až po okraj energie, která chtěla ven. Když na Bertovi vidíme, že doma dělá psí kusy, honí si ocas, nebo ho každý aport "vzruší" tak, že pak legračně do kolečka poskakuje, necháváme ho pořádně vyběhat na naší zahradě. Bert byl evidentně šťastný že je venku, běhal rychle kolem nás, lítal jako splašený se staženým ocasem, dělal na nás "nálety" a vyzýval nás tím ke hře na honěnou. Tuto hru on miluje: my ho naháníme, děláme zábrany a on kličkuje mezi námi, vyhýbá se nám a je náramně spokojený, když vyhraje. V jednu chviličku však vletěl pod naší meruňku a něco zaskřípalo a zapraskalo. Byl to mžik a Bert za běhu sežral meruňku i s peckou. Už se nám párkrát stalo, že na zahradě něco sežral, většinou zhltl celé jablko, nebo třešně a pak měl menší či větší průjem. Pomyslela jsem si, že se máme na co těšit a už nás v duchu viděla, jak s ním lítáme večer ven každých pár minut.
Tu noc spal Bert klidně a spokojeně. Další den odpoledne však začal urputně zvracet a byl "zelený jako stěna". Když to jeho zvracení nebralo konce, naložili jsme večer Berta do auta a jeli s ním na pohotovost. Pan doktor Čejka ho vyšetřil, prohmatal pořádně bříško, poslechl ho, změřil teplotu, koukl se na stolici a pro jistotu udělal rentgen. V tu chvíli jsme nedokázali přesně říct, co Bert sežral, meruňku jsme sice zmínili, ale ani na rentgenovém snímku nic nenasvědčovalo tomu, že by zrovna meruňka měla být ten problém. Na snímku nebylo nic zvláštního, nějaké kličky, bublinky plynu... S panem doktorem jsme dlouho probíraly možnosti, od polknutí cizího předmětu, až po otravu. Bert dostal injekce na zklidnění, antibiotika a jeli jsme domů. Doma se choval Bert zmateně, přecházel z místa na místo, dělal věci, které normálně nedělává, třeba škrábal koberec ve snaze zmuchlat ho a udělat si z něj pelech, nebo chodil pořád po schodech na horu a dolů a nevěděl jak a kde si lehnout. Nakonec usnul u nás v posteli.
Přes noc už Bert nezvracel, spal docela klidně a i ráno vypadal lépe, tedy až do okamžiku, kdy dostal antibiotika, které po hodině vyzvracel. Odpoledne na další kontrole byl jiný pan doktor. Ten Bertíka prohlédnul, prohmatal, píchl injekce na zklidnění a podporu (už nevím čeho) a řekl, že mu máme tabletky - přesto, že je vyzvracel - zkoušet dál dávat. Večer jsme mu tedy dali další tabletky, které zase vyblil a vyblil je také další den ráno. Vyzvracel pak i piškoty a trošku dietního žrádla, která jsem mu zkusila dát. Třetí den se mi už Bert vůbec nelíbil, jen ležel v klubíčku, koukal na nás očima zastřenýma a bez lesku. Když přišel manžel z práce, tak ho Bert sice šel přivítat, ale bylo to přivítání bezduché, bez energie. Stejně tak se přivítal odpoledne na kontrole i s panem doktorem Čejkou. Ale ani jemu se Bert nelíbil. Řekl nám, že začíná být dehydrovaný a že si ho hospitalizuje, protože potřebuje infuze a taky, že si ho přispí, aby udělal kontrolní rentgen. Druhý rentgen už mnohé vysvětlil. Když dal totiž pan doktor oba snímky vedle sebe, tak bylo na obou patrné místo, jakási velké bubliny ve střevě, které se na prvním snímku dalo vysvětlit jen jako střevní klička, ale které se podle druhého snímku vůbec nepohnulo. Na druhém snímku bylo před "bublinou" střevo už značně rozšiřené, jako by ta "bublina" byla zátka a před zátkou se něco hromadilo, zatímco střevo za zátkou pracovalo a bylo prázdné. Nebylo pochyb, že Bert sežral co neměl a že to, co sežral, uvízlo někde ve střevech.
Z kliniky jsme odjížděli bez Berta, jen s vodítkem, ohlávkou a žlutou košilkou. Doma na mě padla velká úzkost. Byli jsme sami, děti byli na prázdninách u babičky a dědy. Všude bylo ticho a prázdno. Uvědomila jsem si, že mi Bert chybí a že o něj nesmím přijít. Napadlo mě, že kdyby tu teď byl, věděl by jak mi je, přišel by ke mně a dal mi určitě hlavu do klína. Vždycky totiž vycítí jak mi je a jak se cítím, nebo jak se my lidé cítíme a kdy nám je smutno. Stejně, jako to cítil, když rodině mé sestry zemřel náhle - na začátku léta - na infarkt jejich milovaný dvouletý pes Dusty (veterinář jim pak řekl, že neudělali nic špatně a že měl jejich Dusty skrytou srdeční vadu). Všem nám to bylo líto a Bert to poznal. Když jsem tu noc nemohla usnout a přemýšlela o krátkém psím životě, přiskočil ke mně do postele, aniž bych mu řekla, lehl si a hlavu mi položil na rameno. A stejně tak to poznal na pohřbu, o kterém jsem Vám psala minule. Na smuteční hostině nechtěl zůstat na místě a ke každému, kdo na něj promluvil, nebo se jen podíval, vstal a nechal se hladit. Na druhou stranu, když jsme nedávno jeli s Honzou fotit na svatbu, chviličku jsem zvažovala, jestli mám Berta -po zkušenostech z pohřbu- vzít sebou. Říkala jsem si, že nebudu mít čas na to jej hlídat. Samozřejmě jel Bert s námi a choval se vzorně. Celou dobu ležel na místě (pod stolem) a spal. Nevadila mu ani hlasitá hudba. Vůči svatebčanům byl téměř "imunní" a nijak zvlášť na jejich občasné zamlaskání a zavolání nereagoval. Takže jsem se mohla věnovat a soustředit jen na focení.
Být bez Berta bylo zvláštní, pořád jsem měla pocit, že ho vidím a pořád jsem čekala, kdy ho uslyším ťapkat. Zase jsem si uvědomila, jak jsem na Bertovi závislá, jak moc ho potřebuji k životu a to nejen proto, že je vycvičený k tomu, aby mi přivolal pomoc a zachránil mě, ale taky proto, že je mi velkou psychickou oporou. Často, mám-li zařadit nějaký časový údaj, používám výraz před Bertem a po Bertovi. Před Bertem jsem byla hromada nervů, která žila v neustálém strachu z toho, že to s ní "sekne". Bála jsem se chodit ven, do společnosti, být sama doma.... Po Bertovi, nebo lépe řečeno s Bertem, se můj život vrátil do normálu. Frekvence grand-mal záchvatů se snížila na minimum. Láska, empatie a oddanost mého asisťáka je nejspíš účinnější než antiepileptika. Přestala jsem se bát a začala žít úplně normální život. Můžu se bez každodenního strachu věnovat, rodině, dětem, focení....
Hned další ráno nám volal pan doktor Čejka s tím, že udělal kontrolní rentgen a že předmět, který uvízl ve střevech se kousek posunul a je teď ze snímku jasně patrné, že se jedná o pecku zhruba 3,5 x 1,5 cm velikou. Vzhledem k dlouhé době, po jakou už byla pecka v trávicím traktu, aniž by se výrazně posunula a hrozí nekróza střev, nám navrhl, už dál na nic nečekat a pecku ze střev vytáhnout operativně. Po operaci byl Bertík hospitalizovaný a na infuzích ještě dalších 24 hodin. Pan doktor byl po celou dobu úžasný a o všem nás telefonicky informoval.
Když jsme si konečně pro Berta jeli, byla jsem trošku nervózní v jakém bude stavu, ale bála jsem zbytečně, protože Bertík na nás radostně vrtěl ocáskem a poskakoval v kotci hned, jak nás uviděl ve dveřích. Tloukl při tom ocasem do mříží tak urputně, až to dunělo po celé klinice. Byla to velká úleva. Pan doktor nám ukázal všechny rentgeny a pecku, kterou vyoperovali. Ze všech meruňkových pecek na naší zahradě si Bert vybral zcela jistě tu největší.
Teď má Bert ještě na pár dní naordinovanou přísnou dietu a "klid na lůžku". Jizva se krásně hojí a střeva pracují, takže si myslím, že bude brzy v pořádku.
Chtěli bychom moc poděkovat MVDr. Pavlu Čejkovi z Veterinární kliniky Uherské Hradiště, za laskavý přístup, ochotu a péči, kterou našemu čtyřnohému parťáku poskytl.
S pozdravem
Jana Sedláčková a Bert
Pomocné tlapky děkují panu MVDr. Čejkovi za péči o Berta a perfektní komunikaci s námi. Děkujeme ze srdce.
Hana Pirnerová
