S Bertem je můj život jiný
menu

S Bertem je můj život jiný

Milé pomocné tlapky,

sedím u počítače a z jedné strany slyším plakat naší měsíční Anežku, z druhé strany ječí náš dvou a půl letý syn, že nechce rohlík, ale bonbón. Jen Bertík vedle mě leží naprosto klidně a když se na něj podívám zvedne hlavu a jako by říkal: "jen klid paničko!"

Za nedlouho to bude rok, co Berta máme. Musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších období v mém životě a Bert k tomu přispěl velkou měrou. Díky jeho pomoci už nežiji ve věčném strachu ze záchvatu, jsem klidnější a vyrovnanější. Před rokem pro mě bylo hrozně těžké být nebo jít někde sama, ovládal mě vnitřní neklid a panický strach z toho, že mě nikdo nezachrání, že manžel nezjistí, že jsem dostala záchvat, nebo že lidé na ulici raději řeknou, že jsem opilá, než by mi pomohli. Bála jsem se uvařit si čaj, jít po schodech, vzít do náruče své dítě.prostě, žít jako zdravý člověk.

S Bertem je můj život jiný, Bert je můj osobní psychiatr a záchranář v jednom.

Bert psychiatr:
neznám nikoho, více empatického. Bert vycítí každou změnu mé nálady, jako by jsme byli naladěni na stejné frekvenci. Když mám depresi, jsem smutná nebo jen bez nálady (a věřte mi, takových stavů bylo v těhotenství i teď v šestinedělí doopravdy hodně) nehne se Bert ode mě ani na krok, dává mi svou hlavu jen tak do klína, či se snaží dostat za mnou do postele nebo na sedačku, ačkoliv na sedačku ani na postel (bez pozvání) nesmí.

S velkou nadsázkou se dá říct, že když jsem nemocná, úplně na Bertovi vidím, že kdyby jen mohl, byl by mi klidně donesl i horký čaj.

Podobně se Bert chová mám-li záchvat, je neklidný, přešlapuje z místa na místo, čuchá a jakmile záchvat pomine, dere se mi do klína.

 

Bert záchranář:
stisknuti alarmu a přivolání pomoci ovládá Bert na VELKOU jedničku s hvězdičkou. Dokonce si troufám říct, že předčil svůj výcvik, protože nereaguje pouze na to, spadnu-li na zem, ale sám si začal "vyhodnocovat situaci k záchraně." Obětavě přivolává pomoc vždycky, když se mu zdá, že jsem dlouho (sama) zavřená na záchodě, nebo v koupelně. Také reaguje spíše na velké svalové křeče (kopání nohama, rukama) - je jedno, jestli jsem zrovna na zemi, nebo na posteli- než na pouhé upadnutí.

Bertův "aport":
v minulém hlášení jsem popisovala, jak se Bertovi do aportování nechce, jak je lenivý a celou věčnost mu trvá, než mi na povel přinese třeba papuče. To se změnilo. Poslední dobou se Bert těší na každý můj povel a může-li mi něco podat, nebo přinést je šťastný jako blecha, vesele přitom vrtí ocasem Předměty zvedá, nosí a předpisově podává do ruky jedním přískokem. Přesto, že si pro aportovaní najdeme čas každý den, mám pocit, že to pro něj přestala být práce, ale vnímá to jako hru. S každým povelem vidím jeho zapálení, pro každý předmět letí jako utržený z řetěze, rychle zvedne předmět div ho nespolkne, vrací se.

Často se nám do "procvičování " plete i náš 2,5 letý Mikuláš, který si na Berta rád hraje a ve všem ho napodobuje: chce jíst ze země jako Bert, chodit na vodítku jako Bert, chce spát v pelíšku jako Bert a samozřejmě také aportovat jako Bert, takže na povel: "Berte přines.." běží pro daný předmět se stejnou chutí jako Bert a zmocní-li se předmětu dřív, strčí si jej vítězně do pusy, vrací se, třepe při tom hlavou a pouští mi předmět předpisově do ruky.

Bert, těhotenství a miminko:
jsem přesvědčena o tom, že Bert věděl, že jsem těhotná. Nemůžu říct, že by se choval jinak, ochranářsky či ohleduplněji, spíše byl trpělivější než dřív. Třetí trimestr těhotenství jsme spolu proleželi - já v posteli, Bertík vedle mě v pelíšku. Když jsem musela být na konci těhotenství v nemocnici, Berťulka na mě dál trpělivě čekal ve svém pelíšku.

Posledních pár týdnů těhotenství muselo být stresujících i pro Berta, parciální záchvaty přicházely jeden za druhým každý den a nepomáhalo ani navýšení antiepileptik. Bert byl nervózní a každý záchvat docela vnímal. Vzhledem k tomu, že jsme museli omezit dlouhé vycházky a Bert se dostal mimo venčení ven jen když se jelo k lékaři, pouštěli jsme Berta 1-2x v týdnu na volno "vyběhat". Bert vždycky oběhnul pár koleček kolem nás a zadýchaně se vrátil k noze.

Nakonec, když už byl můj stav neudržitelný a všechno nasvědčovalo tomu, že přijde velký záchvat, rozhodli se lékaři ukončit těhotenství předčasně a 6.2. se nám narodila Anežka.

Návrat z porodnice byl hektický. Bert byl tak šťastný, že jsem se vrátila, po půlhodinovém vítání se teprve pak se šel podívat, co jsme si to z porodnice vlastně přivezli.

Příchod nového člena rodiny byl a je náročný, ale Bertík (narozdíl od nás) zvládá všechno s přehledem jako by se nechumelilo. Miminko si pro pořádek vždycky očuchá a tím to pro něj hasne.

Ačkoliv se to Berta netýká musím ještě dodat, že už si Mikuláš nechce hrát na Berta, ale na miminko.

Bert v nemocnici, na ulici v obchodě:
kamkoliv jdeme, je Bert středem pozornosti. Lidé se otáčejí, Berta obdivuji jaký že je krasavec, potichu si šeptají, či se nás ptají k čemu Berta máme. Většina lidí si myslí, že Berta cvičím. Vždyť taky, proč by jinak zdravý člověk jako já, měl mít asistenčního psa? Také si lidé často myslí, že jsem si Berta - přesto, že ho evidentně už na první pohled nepotřebuji- koupila. Vysvětlit, že né každý handicap jde vidět a že jsem si Berta "právem zasloužila" je někdy těžké.

V obchodech se Bert chová jako pravý lord asisťák, s eleganci kráčí u nohy či u vozíku a poslušně čeká u regálu, až si vybereme. Nedělá mu problém ani delší odložení. Zákazníků si nevšímá, pokud ovšem na něj nikdo neudělá "ťu ťu ťu, ty jsi ale hezký pejsek!" To se Bert neudrží, začne mrskat mírumilovně ocasem a pohledem vyzívat: "pohlaď si mě," a zákazník většinou neodolá a Berta si bez zeptaní hladí. Musím přiznat, že zakazovat cizím lidem hlazení nám dělá s manželem problém. V tomto směru jsme oba měkoty. Obzvláště sestřičkám na Brněnské hematologii neumíme říct ne. Bert je jejich miláček a umí si pozornosti sestřiček patřičně vychutnat. Na druhou stranu jsme stále častěji mile překvapení, že přibývá těch, kteří ví o asistenčních psech a ví že se hladit nesmějí. (Děti si Bertíka pletou s policejním psem, či jej nazývají psem zdravotníkem)

S přístupem do obchodů a nemocnic problém nemáme. Jen jednou nám paní vrátná v Nemocnici u sv. Anny řekla, že asistenční pes, nedoprovází-li vozičkáře do areálu nesmí. Už nás to ani neudivilo, paní vrátná si asi myslela, že je Bertík asisťák ve výcviku.

Přemýšlím, co bych ještě o Bertovi napsala a napadá mě spousta zážitků, třeba jak se Bert na Silvestra spal s námi v posteli, jak skotačí ve sněhu, jak si hraje na hlídače dveří , jak jsme oslavili Bertovi narozeniny, nebo jak se Bert mazlí a přede přitom jako kočka... ale, o tom třeba zase příště. :-)

Hezký den a pac
Jana Sedláčková a Bert