Náš život s Bertem prostě nikdy nezevšední.
Berta máme už přes dva roky. Vždycky, když si začnu myslet, že za ty dva roky znám Berta jako své boty a vím, co mám od něj čekat, mě něčím překvapí. Že jeho čenichu neunikne žádný drobeček, to už vím, že je ale schopný v létě na zahradě sežrat kilo popadaných broskví, či nosit mi kuřátka, to pro mě byla novinka.
Je krásné pozorovat, jaký vztah si Bert vybudoval k naší dcerce Anežce (1,5let). Asi je tím, že když se Any narodila, už jsme Berta měli. Dalo by se říct, že ji zná „od bříška“. Dovolí jí uplně všechno. Vydrží u ní sedět hodiny a dokola jí podávat hračky, nechá si od ní „dloubat“ do očí i nosu. Se synem Mikulášem (4 roky), takovou trpělivost nemá. Jakýkoliv povel, o který se Miky (někdy šišlavě) pokusí, má Bert na háku. Nechá se od něj jen hladit, obímat a pusinkovat, ale aport mu nikdy nepřinese. Myslím, že ho Bert bere spíše jako štěně, sobě rovné, než jako někoho, koho by měl poslouchat. I když je pravda, že za posledního půl roku udělali pokrok a na Mikulův povel „sedni“ si Bert (má-li) náladu sedne.
Nemusím myslím opakovat, že kamkoliv s Bertem přijdeme, je Bert středem pozornosti, vždy obdivován. Děti často neví, kam Berta zařadit a považují ho za psa zachranáře, za psa policejního, za psa závodního, ba dokonce za psa kosmonauta.
Náš život s Bertem prostě nikdy nezevšední.
Jana Sedláčková
