Bertovo hlášení
Milé Tlapky!
Hlásíme se Vám z Louky. Tedy ne z louky plné květin, ale z Louky plné lidí. Jestli do teď u nás v Louce lidé Berta neznali, tak teď už ho zná každý. S Bertíkem jsme totiž, na konci školního roku, navštívili místní školku a školu. A myslím, že jsme si udělali dobré jméno. Bert byl úžasný a předvedl vše ze svého "repertoáru" - plný energie podával předměty, nadšeně aportoval, vyzouval boty, svlékal ponožky, sundával bundu a čepici, hledal zvonící telefon, otevíral dveře, atd...Taky jsme předvedli polohování, masírování... Dětem se Bert líbil, byly pozorné a zvídavé a hodně se ptaly. A to je myslím to nejdůležitější, že se jen nechtěly podívat na "nějaké ty psí kusy", ale měli zájem dozvědět se víc, dozvědět se něco o tom, jak se asistenční pejsci cvičí, komu pomáhají, jak mi Bert konkrétně pomáhá, zajímaly se o Pomocné tlapky i o život asistenčního psa. Pochopily, že asistenční pes není jen cvičená opička, ale že je to parťák, člen každé rodiny, že má své poslání a že je pro většinu klientů nenahraditelný. A že děti mnohdy vědí o asistenčních psech víc, jsem se už několikrát utvrdila. Když totiž s Bertem někde jsme, jsou to většinou děti, kteří upozorňují své rodiče, aby Berta nehladili, či na něj nemlaskali.
Naše místní ZŠ a MŠ nejsou jediné školy, které jsme s Bertem v poslední době navštívili. Na začátku června jsme byli v Družině při ZŠ Źákovská v Havířově a v MŠ pro zrakově postižení děti v Havířově. V současné době navštěvuji tuto školku i děti zcela nevidomé. Pro Berta to byla první zkušenost s nevidomým dítětem. Nevím, jestli vycítil, že je tohle dítě jiné, nebo to bylo jen jeho únavou - každopádně, hladilo-li jej nevidomé dítě, byl Bert klidný, ani ocasem neklepal, téměř se nehýbal, nechal si pořádně pohladit kožíšek a ošahat čumák, oči, uši i packy. A přiznám se, i ve mně se praly pocity, od velké tísně, lítosti a bezmoci nad osudem těch dětí, přes nadšení z toho, jak Bert děti zaujal, jak jsou kožíškem fascinované i jak jsou vzrušené z doteků, jakou mají radost a zároveň se tak trochu bojí, po pocit pýchy nad tím, jak je ten můj asisťák šikovný.
Bertovi táhne na deset let. Čumák mu šedivý a pozorujeme, že bývá unavenější než dřív, obzvláště teď v létě. Jdeme-li ven, projevuje na odchodu stále tu stejnou radost, ale není-li to procházka či výlet dle jeho gusta - třeba jdeme-li na nákupy - dává to najevo loudáním. Jde za námi krokem šnečím, jazyk na vestě a kdykoliv se zastavíme, okamžitě si lehá. Člověk by řekl, že má na kahánku, ale stačí dojít domů a postit ho na zahradu a Bert ožije a líta jako "potrefená husa". Jinak je Bert v dobré kondici a jediné, co nás trápí jsou jeho zuby. Bert stejně jako lidí trpí zánětem dásní, takže prohlídky nepodceňujeme a v srpnu nás čeká další ošetření dásně a odstranění zubního kamene. Po loňské operaci střev se Bert dobře zotavil, jen trošičku zhubl, teď má 31kg. Pan veterinář nás ale chválí, že je Bert krásně štíhlý a že se to u labradorů zas tak často nevidí.
Dalo by se říct, že je Bert pěkná "pažravka", což znamená, že by žral od rána do večera a věřím tomu, že kdyby jsme někdy nechali pytel granulí otevřený a třeba někam odešli, žral by tak dlouho, dokud by nepraskl. Co se žrádla týče, přešli jsme na granulky seniorky, které střídáme se speciální "kaší" Happy Dog. Tu si Bert zamiloval a ne jen Bert. Když jsou u nás na návštěvě mí rodiče se svým bostonským teriérem Leonem a nebo sestra se svou fenkou Katy a Bertík dostane svou "kaši", čeká Leon (jinak frfňa v jídle) i Katy na to, až Bert dožere, aby si mohli po něm vylízat misku a ochutnat alespoň trošičku téhle psí dobrůtky.
Od té doby, co odešla do psího nebe boxeři babička Enyna mých rodičů, převzal Bert její jakousi vůdčí roli naší malé rodinné psí smečky. Sejdeme-li se všichni i s našimi psími miláčky (mí rodiče s ročním Leonem a sestra s roční Katy) je to Bert, který tuto pubertální omladinu, která by se jen pošťuchovala a prala, usměrňuje. Vždy, když jejich hrátky přerostou Bertovu únosnou míru, začne na ně Bert štěkat a pokud to nepomůže postaví se a jde je od sebe oddělit. Jejich hrátek se Bert většinou neúčastní a jen je pozoruje.
Díky Berta vedu téměř normální život. Jen díky tohoto černého chlupáče jsem nad svým handicapem dokázala mávnout rukou. Dřív (před Bertem) jsem byla jeden velký uzel nervů, neustále ovládaná strachem ze záchvatů, byla jsem plná strachu a nejistoty, kdy TO zase přijde a já si třeba zase rozbiji hlavu. Bert vrátil můj život na tu správnou kolej. Díky jeho duchapřítomnosti a empatie jsem předešla už mnoha velkých záchvatům. Už to ani nepočítám. Je to můj záchranář, který mě dokáže předem upozornit na záchvat, přivolat pomoc a v mnoha případech mu úplně zabránit, neboť mám po jeho upozornění dost času na to, vzít si lék a předejít tím velkým křečím. A parciální záchvaty mě už taky nerozhodí. Nevidím-li, brní-li mě celé tělo, je tady vždycky Bert, který ví, co dělat.
Berta máme 5 let. Letí to. Je součásti naší rodiny a já mám často pocit, jako by byl s námi odjakživa. S Bertem rostou mé děti. Tu mlhavou dobu před Bertem, (po operaci mozku), jsem uzavřela. S Bertem jsem se mohla začít věnovat tomu, co mě baví. Fotím a snad se budu focením i živit. Mám (máme) své plány do budoucna. Držte nám palce. :-))))
Jana Sedláčková a Bert
