Bert v novém domově
Zdravíme Tlapky,
je neuvěřitelné, že už to bude za chviličku měsíc, co jsme si Berta přivezli domů.
Přiznávám, že jsem se bála, jak si na nás, (na dalšího "páníčka a páníčku") Bertík zvykne, jestli se nezalekne našeho malého dvouletého prcka Mikuláše, který mu bezesporu prvních pár dní nedá pokoj, jestli nebude nervózní z nového prostředí, z nových lidí, jestli nebude dlouhé dny tesknit po Jirkovi, Oli a Renči…..
Musím ale říct, že jsme se (Bert s námi a mi sním), sžili tak rychle a snadno, až nás mnohdy napadá, že snad s námi musí žít už celá dlouhá léta.
Netvrdím, že jde všechno jako po másle, občas Bert zkouší, co si může dovolit a co všechno nás nechá v klidu. Má zvláštní dovednost – neřest - "náhle zlenivět a nechápat." Tento jeho "vrtoch" se občas projeví, chci-li něco přinést. Po povelu: "Berte, přines papuč," nechápavě kouká a znuděným výrazem jako by mi říkal: "ale no tak, páničko, máš dvě zdravé ruce, dvě zdravé nohy, tak si pro ty boty zajdi sama!" Nejdříve se dlouze protahuje (a to podotýkám není vyrušený ze spánku), když hned zopakuji rázně povel, ještě jednou se ujistí, že jsem si pro daný předmět nezašla sama a když teda jinak nedám, otočí se požadovaným směrem, nicméně dělá, že žádné papuče nevidí, přesto že leží dva metry před ním, nebo že na zemi rozhodně žádné boty, které by mi mohl přinést neleží. Není-li na podleze v danou chvíli ještě jiný předmět, který by mi mohl přinést místo požadovaných papuč, po třetím povelu jde a papuče přinese. Jsou-li však v místnosti i jiné předměty (prckovi hračky), pak mi Bert, troufám si říct s nefalšovaným úsměvem na rtem, přinese nejdříve každý jiný předmět, který najde a to i přesto, ho opravuji „to neee Berte“ a posílám správným směrem. Ze začátku jsem byla z tohoto jeho „vrtochu“ nešťastná a vyhrožovala jsem Bertovi, že nás už za rok a půl čekají rekondice a že když to zapomene, tak bude první asisťák, který bude mít ostudu. Toto mé vyhrožování na něj samozřejmě nemá valný vliv. Spíš jsem vypozorovala, že nakřápnu-li a zjemním hlas jak jen to jde a vyšlu ho pro aport až jásavým povykem, Bert vesměs nelení a rychlím přískokem aport donese.
Na druhou stranu, podá cokoliv kdykoliv, sundá ponožky, otevře dveře bez mrknutí oka a na veřejnosti se chová doopravdy jako asistenční pes s velkým podtrženým A.
Ve své královské disciplíně, zmáčknutí signalizace v případě epileptického záchvatu a přivolání pomoci, je doopravdy král, alespoň co se nácviků týče. Zatím jsme bohužel, nebo vlastně bohudík, neměli možnost zjistit, jak se bude v případě velkého grand-mal záchvatu Bert chovat. Při nácviku mě ale Bert „zachraňuje“ doopravdy vzorně a s velkým nasazením. Nezaváhá ani v případě, upadnu-li v zavřené místnosti či na schodišti. Mačká signalizaci opakovaně a urputně tak dlouho, dokud nevidí, že se na podlaze hýbu, či si sednu. Je prostě pašák a jsem si jistá, že se v budoucnu stane hrdinou a nejednou mi zachrání život. :-)
Canisterapii provádíme každý den odpoledne, jakmile náš prcek usne, nebo po každé, když mi není dobře a mam jeden z parciálních záchvatů. Nestydím se říct, že se ze mě stal v pravém slova smyslu závislák. Kdybych se byla nebála, že Berta úplně „vycucnu“, polohovala bych nepřetržitě klidně hodinu, dvě. J (Renča měla pravdu). Zatím nedokážu zhodnotit, jak moc mi terapie pomáhá, možná je to jen můj subjektivní pocit, nebo si to jen namlouvám, ale postřehla jsem, že při parciálním záchvatu tlumí canisterapie tlak a hučení v hlavě, mírní či úplně odstraní strach, že částečný záchvat přeroste ve velký, zraková aura –jakýsi „výpadek zraku“ je kratší a ne tak rozsáhlý a pozáchvatový stav – otupělost, neschopnost vzpomenout si na výrazy, události, slova, věty, věci, jména... netrvá tak dlouho.
Myslím, že mě Bert při záchvatu okukuje a očuchává, možná je trošičku nesvůj, ale jiného zvláštního chování jsme si zatím nevšimli.
Vzhledem k tomu, že bydlíme na vesnici, je náš režim dne trošičku fádní. Venčíme Bertíka 5-6 denně. Co se procházek týče, střídáme (i když teď zrovna ne pravidelně) rychlý, svižný okruh po okolní cyklostezce, s pomalou, dlouhou, procházkou kolem celé vesnice. Na dlouhé procházky vyrážíme pravidelně až kolem deváté hodiny večer. Jednak proto, že už je tou dobou příjemný chládek, a jednak hlavně proto, že s naším malým rarachem, který nedokáže pochopit, proč Bert musí jít u mé nohy a proč si ho nemůže sám vést na vodítku, se na společné rodinné procházky zatím chodit nedá. Pozornost místních tetiček tak nevyvolával ani tak Bert ve žluté košilce, ale příšerně zlobivé řvoucí dítě. :-)
O tom, že je Bert středem společnosti kamkoliv přijdeme se snad ani zmiňovat nemusím. J Bert s námi samozřejmě chodí všude, do obchodů, k lékařům... Zatím jsem se nesetkala s odmítavým postojem.
(Jen v Plzni v pivovaru jsme měli problém a na exkurzi nás nepustili, což nás zaskočilo, protože na svých webových stránkách se Plzeňský pivovar prezentuje tím, že hendikepovaným lidem vycházejí maximálně vstříc a jejich prohlídky jsou bezbariérové. Slečna na recepci nám vysvětlila, že si u nich lidé bez námitek běžně své asistenční pejsky ODKLÁDAJÍ a prohlídku absolvují bez svých pejsků. Přiznávám, že ještě nejsme moc ostřílení a do hádek se nám pouštět nechtělo.)
Přesto, že jsme pořídili Bertovi rovnou dva speciální pelíšky proti otlakům, ani na jednom z nich se mu ležet a odpočívat nechce. Pokud je celá rodina doma, lehává nejraději na prahy pokojů, tak abychom ho museli překračovat. Holt, asi chce mít přehled. :-)
Obava, že náš syn Mikuláš se bude chtít o své jídlo a dobroty dělit s Bertem se naštěstí nenaplnila. I když drobečky, které po sobě prcek občas zanechává a kterých si zavčas nevšimneme, si Bert samozřejmě nenechá ujít. Pravidelné krmení jsme Bertovi přesunuli z šesté hodiny večer na půl pátou, aby si stihl po žrádle pořádně odpočinout, než vyrazíme na večerní procházku.
Dalo by se říct, že jsme-li doma, má Bert *psí život*. Podávání předmětů a mobilního telefonu, sundávaní ponožek, otevírání dveří…. mu přece jenom moc času nezabere a má tak velký prostor pro polehávání, spaní. Přesto se zdá být pořád ve střehu, tedy alespoň jedním okem. Jako každý správný pes je i Bert velký mazel, který rád leží někomu na klíně, rád se nechává hladit, rád si hraje a skotačí.
Je to prostě náš poklad a pomáhá nejen mně, ale celé naší rodině, už jenom tím, že tu je s námi. :-)
