Bert na pohřbu
menu

Bert na pohřbu

Život někdy není fér, je hnusný a bolí. A tak se stalo, že jsme jeli na pohřeb. Dlouho jsme zvažovali, jestli sebou vzít i Berta, jestli svou přítomnosti nenaruší pietu, nakonec jel Bert s námi a snad to tak bylo dobře.

Myslím, že Bert svou přítomnosti pomáhal, pomáhal alespoň na maličký moment zmírnit zármutek. Dovolila jsem každému, kdo o to projevil zájem, aby si Berta pohladil a tak byl Bert hýčkaný a hlazený, jak už dlouho ne. Vždy, když jsme s Bertem ve společnosti, Bert klidně leží a spí. Nevšímá si, co se děje kolem, nevšímá si ruchu ani lidí, kteří jej obcházejí. Tentokrát se choval Bert jinak, sice ležel, ale taky vyzýval. Pozoroval každého, kdo šel kolem něj a očima, ocáskem jakoby říkal: „pohlaď si mě, dnes jsem tady pro tebe!" Několikrát jsem Berta napomenula, ať leží, ať zůstane tam, kde jsem mu řekla, ale on, jakoby nevnímal. Ze začátku jsem mu, kdykoliv se zvedl z místa, důrazně řekla, ať se tam vrátí, vůbec jsem nechápala, proč se chová, tak jak se chová, než jsem si uvědomila, že to vlastně může být všechno úplně jinak, že prostě VÍ, že CÍTÍ tu atmosféru, která ač pak už nebyla tak bolestná, přesto byla ve vzduchu.

Snad bylo dobře, že byl Bert s námi a nebyl to jen můj pocit.

Jana S.