Vzpomínka na Bena

Je to jen pár hodin, co jsi odešel. Sedím doma a je mi hrozně. Musím něco dělat, tak alespoň píšu. Víc už udělat nemůžu...

Do poslední chvíle jsi mi věřil, tak jako vždycky. To, jak jsem se nakonec rozhodl, neber, prosím Tě, jako zradu. Nikdy bych Tě nezradil. Jen jsem Tě chtěl ušetřit trápení, které by už bylo jen větší a větší... Chtěl jsem pro Tebe udělat ještě víc, ale už to prostě nešlo… Promiň... Snad jsem doufal v nějaký zázrak, ale ten nepřišel...

Před chvílí jsem byl venku s Lordem. Šli jsme i místy, kudy jsi ještě před pár hodinami s námahou chodil, ale už nikdy nepůjdeš. Tvoje cesta už míří jinam. A já sedím doma a vzpomínám… Vzpomínám na chvíli, kdy jsme se setkali poprvé. Už tenkrát jsi nás překvapil tím, jaký jsi kliďas a pohodář...

Vzpomínám na Tvé první zkoušky asistenčního psa. Neměli jsme prakticky žádné zkušenosti, nikdy před tím jsme neměli nejen asistenčního, ale vůbec žádného psa a byli jste s Jarkou spolu jen pár dní. Báli jsme se té zkoušky. Ale Ty jsi věděl lépe než my všichni, o čem to je a tu zkoušku jsi složil naprosto perfektně...

Vzpomínám, jak jsi dlouhé roky pracoval jako asistenční pes. Jak jsi nás vlastně učil, kdo to je asistenční pes. Jak jsi nám všem změnil život k lepšímu...

Vzpomínám, kolika lidem jsi na různých předváděcích akcích ukazoval, jak asistenční psi pracují a k čemu tady jsou...

Vzpomínám si, jak jsi u nás v Hradci s Jarkou „prošlapával“ cestu i pro další asistenční psy. Byl jsi první asistenční pes v Hradci. Pes v restauraci, v prodejně, na úřadě nebo dokonce v nemocnici – to bylo tenkrát něco skoro nemyslitelného. Ty jsi je ale svým perfektním a kamarádským chováním všechny přesvědčil, že asistenční psi na taková místa patří.

Vzpomínám na ty spousty cest do Třemošné na rekondice a na to, jak jsi byl v pohodě v té krásné smečce asistenčních kamarádů, A jak jsi zkoušky vždycky dělal „levou zadní“...

Vzpomínám na Tvé asistenční srdce, které Ti spolehlivě řeklo, jak pomoci Jarce, když spadla z gauče nebo když zapadla s vozíkem ve sněhu...

Vzpomínám, jak ses od Jarky nechtěl hnout ani na krok, když jí nebylo dobře...

Vzpomínám, jak jsi svým dobráckým zjevem a chováním zapůsobil na jednu paní, která se moc bála psů. Dokonce si nakonec dodala odvahu a pohladila Tě… A takových lidí bylo víc...

Vzpomínám na naše procházky v lese, kde na Tobě bylo vidět, jak si to užíváš...

Vzpomínám, jak se Ti při výletu do ZOO ve Dvoře Králové nelíbil sibiřský tygr, který si ve výběhu spokojeně spal, tak sis na něj blafnul. Vyskočil jak pérák a Tebe to docela pobavilo...

Vzpomínám si, jak rád ses procházel čerstvě napadaným sněhem...

Vzpomínám si, jak jsme si jednou na Velkém Dářku sedli večer k vodě. Jen my dva, spousta vody, okolo les a na skoro černé obloze jen Měsíc a pár hvězdiček. Díval ses na to všechno a doslova z Tebe vyzařoval klid a pohoda...

Vzpomínám si, jak se Ti nelíbila cesta lanovkou na Černou horu. Vždycky jsi měl rád pevnou půdu pod nohama. Ale tu cestu dolů po cestě sis opravdu užíval... Vzpomínám na Tvé první setkání s Tvým nástupcem Lordem. Byl to ještě divoch a něco na Tebe zkusil. Zavrčel jsi na něj a od té doby jste byli ti nejlepší kamarádi...

Vzpomínám si, jak jste občas s Lordem pracovali spolu. Když bylo třeba něco podat a Ty jsi byl blízko, vzal jsi to dříve než Lord. On k Tobě přiběhl, Ty jsi mu to předal a on to pak donesl, kam bylo třeba...

Vzpomínám, jak jsme byli na dovolené u moře, jak sis tam krásně zaplaval...

Vzpomínám, když jsi byl po operaci, jak Ti Lordík dělal živý polštářek a Ty sis na něj dával bradu...

Vzpomínám, když už jsi byl důchodce a bral jsem si Tě do práce, jak jsi musel každé ráno obejít všechny kanceláře na našem patře a s každým se pozdravit. Měli Tě všichni moc rádi...

Vzpomínám si, jak jsme spolu jezdili na služební cesty, dokud to šlo. Projeli jsme spolu spoustu míst a spoustu různých akcí, jednání a přednášek. Bylo určitě nezvyklé jezdit na takové akce se psem, ale my dva jsme prostě patřili k sobě. A Ty ses vždycky choval naprosto vzorně a i tím jsi i jako důchodce spoustě dalších lidí ukázal, kdo je asistenční pes.

Vzpomínám, jak jste byli na svatbě Áji a Toma jako svatební hosté, Lord měl bílého motýlka a Ty černého. Moc vám to slušelo...

Vzpomínám, jak jsi dlouho a statečně bojoval se zdravotními problémy a nechtěl jsi to vzdát… Je na co vzpomínat, Bene...

Vzpomínám a vzpomínat budu dál. A nikdy nezapomenu.

Bene, mám na Tebe poslední prosbu: pozdravuj tam všechny ty asistenční kluky a holky, co tam přišli před Tebou. Vyřiď jim, že na ně pořád myslíme a vzpomínáme. Stejně jako budeme vždycky myslet a vzpomínat na Tebe.

Díky moc, Bene, za všechno. Bylo mi velkou ctí, že jsem Tě mohl poznat a strávit s Tebou nezapomenutelný kus života...

Tvůj kamarád Láďa