Lze považovat práci asistenčního psa za sociální službu?

Asistenční psi jsou u nás, na rozdíl od některých jiných států, poměrně novou formou pomoci tělesně postiženým. Z toho vyplývají i některé současné problémy, týkající se např. financování výcviku těchto psů, proplácení příspěvků na výživu psa, práva přístupu do budov apod. Ve srovnání s podobnou kategorií psů, tedy s vodicími slepeckými psy (jejichž výcvik je spolufinancován státem, dostávají příspěvky na výživu, mají zaručena některá práva přístupu do budov) je právní postavení asistenčních psů stále ještě velice špatné. Přitom ale asistenční psi vykonávají pro svého člověka podobnou práci, jako vodicí pes pro nevidomého a jsou pro něj stejně nepostradatelní. K asistenční práci jsou používána prakticky stejná plemena psů jako pro vodicí práci, výcvik je stejně náročný (a v mnoha ohledech se s výcvikem vodicích psů prolíná), podobná je i zodpovědnost psa za "svého" člověka. Z těchto důvodů je současné právní postavení asistenčních psů naprosto nedostatečné a často diskriminující

Podle Typologie sociálních služeb, zveřejněné na internetových stránkách MPSV, je jednou z forem sociální služby i osobní asistence, definovaná takto: "Služba je určena lidem, jejichž schopnosti jsou sníženy např. v oblastech osobní péče, používání veřejných míst, péče o domácnost, kontaktu s rodinou a širší společností. Podstatou služby je osobní pomoc se zvládnutím běžných každodenních dovedností a úkonů, které by člověk dělal sám, kdyby mu v tom nebránilo zdravotní postižení nebo stáří. Služba je poskytována v přirozeném prostředí, kde uživatel žije, pracuje, vzdělává se apod., je poskytována na základě aktuální potřeby uživatele v předem stanovaném rozsahu, nikoli výčtem úkonů. Cílem poskytovaných služeb je zajištění soběstačnosti uživatele nebo podpora rozvoje soběstačnosti, setrvání v přirozeném prostředí a zachování vlastního životního stylu."

Asistenční pes ale pomáhá právě se "zvládnutím běžných každodenních dovedností a úkonů", pracuje "v přirozeném prostředí" daného člověka (v bytě, ale zpravidla ho také všude doprovází). Psi jsou cvičeni a připravováni podle konkrétních potřeb žadatele a výrazně zvyšují jeho soběstačnost při jeho "setrvání v přirozeném prostředí a zachování vlastního životního stylu".

Asistenční pes může zajistit především následující části osobní asistence (podle Osobní asistence - složení komplexu služeb - viz http://www.mpsv.cz/):

• Oblékání (pomoc při oblékání nebo svlékání, přinesení připraveného ošacení a obuvi, pomoc při svlékání rukávů, rukavic, nohavic a bot - důležité např. u paretických, hemiparetických nebo podobně postižených osob se sníženou schopností manipulovat rukama s oblečením a obuví).
• Pohyb (doprovod při všech cestách, pomoc při vstávání, ukládání a přesunech i mimo domov, otvírání dveří - důležité opět např. u paretických nebo hemiparetických osob).
• Pomoc při zajištění chodu domácnosti (asistence při nákupech, možnost nosit menší nákupy ve speciálních brašnách, podání peněženky pokladní, převzetí peněženky a odevzdání klientovi, pomoc s vynášením nádoby na odpadky).
• Úklid každodenní (pomoc při udržování pořádku v domácnosti - pes podá klientovi předměty, ležící na zemi i předměty, které klientovi na zem spadnou).
• Pomoc při nouzových a havarijních situacích (přinesení a podání léků, mobilního telefonu, hole, přitažení mechanického vozíku, poskytnutí opory při vstávání, pomoc při vstávání, v krajním případě přivolání pomoci ze sousedství štěkáním).

Je zřejmé, že pomoc asistenčního psa právě tato kritéria (i když ta byla konstruována na "lidskou" osobní asistenci) v řadě ohledů splňuje. Pes samozřejmě není schopen zvládnout všechny úkony. Tam, kde je hlavním problémem vaření, úklid, mytí nádobí, žehlení a podobné úkony, asistenční pes pomoci nemůže. Pokud ale má dotyčná osoba tyto záležitosti vyřešeny (pomocí někoho ze sousedství, příbuzných, známých nebo "klasické" pečovatelské služby) a zbývají "drobnosti" (např. pomoc s oblékáním nebo svlékáním, pomoc při přesunu na vozík nebo z vozíku, podávání spadlých předmětů, podávání předmětů v rámci bytu, otvírání dveří apod.), tam může mít asistence speciálně cvičeného psa stejný efekt, jako asistence lidská a navíc (na rozdíl od asistence lidské) je k dispozici 24 hodin denně.

Nevýhodou asistenčního psa jako osobního asistenta je tedy poněkud užší rozsah asistence, zásadní výhodou je ale dostupnost pro klienta 24 hodin denně, a to včetně pomoci v řadě nouzových a havarijních situací. Je pak na rozhodnutí klienta, zda chce a potřebuje kombinovat asistenci psa s dalšími formami asistence (např. pečovatelskou službou). V každém případě ale osobní asistence psa znamená přesun části povinností z oblasti "lidské" asistence do oblast "psí" asistence a z toho vyplývající usnadnění práce pečovatelské službě nebo "lidským" osobním asistentům (řadu věcí je klient schopen zajistit s pomocí asistenčního psa a nepotřebuje k tomu další pomoc). Z tohoto pohledu jednoznačně nestojí "lidská" a "psí" osobní asistence (resp. pečovatelská služba) proti sobě ale naopak, mohou se velice účelně doplňovat (obsahově i časově). Jsem přesvědčen, že právě kombinace "lidské" a "psí" asistence (resp. pečovatelské služby) je cestou k daleko větší samostatnosti a soběstačnosti vozíčkářů, aniž by tím docházelo k přetěžování "klasické" asistenční nebo pečovatelské služby.

Nezanedbatelný je rovněž efekt asistenčního psa jako prostředníka k navazování nových sociálních kontaktů a k překonávání psychických bariér mezi vozíčkáři a chodícími osobami. Asistenční pes motivuje vozíčkáře k aktivnějšímu způsobu života (častější pohyb venku), dává mu i náplň každodenní činnosti (péče o psa, venčení apod.), společnost (člověk není v bytě sám), pocit zodpovědnosti (jak za zajištění základních životních potřeb psa, tak i z hlediska dalšího správného rozvoje jeho schopností), ale také výrazně větší bezpečí (možnost samostatného řešení havarijních situací). A i když tito psi nejsou v žádné fázi výcviku cvičeni k sebeméně agresivnímu chování a jsou vybíráni pouze zcela neagresivní jedinci s mimořádně přátelským vztahem k lidem, asistenční pes působí i jako prevence násilí, páchaného na tělesně postižených (už svou přítomností dokáže poměrně spolehlivě odradit případného útočníka).

Pojem "sociální služba" byl samozřejmě definován především pro tu službu "lidskou". Ale i v materiálu "Typologie sociálních služeb" je uvedeno, že "Vzhledem k neustálému vývoji na poli sociálních služeb musí být navržený systém otevřený pro další vznikající služby". Cvičitelé asistenčních psů vykonávají, podle mého názoru, sociální službu nejen v tom smyslu, že pro člověka, který potřebuje osobní asistenci, připraví (vycvičí) psa, který potřebné úkony zvládá, ale také klienta naučí s tímto psem komunikovat a spolupracovat (vytvoří tým "člověk + asistenční pes"), naučí člověka plně využívat schopností psa (a tyto schopnosti dále udržovat), za tento výsledek přebírají spoluzodpovědnost a zajišťují funkčnost tohoto týmu po celou dobu jeho existence. Vlastně tím poskytují sociální službu do značné míry podobnou jako osobní asistenti, jen s tím rozdílem, že ji neposkytují přímo (osobně na místě), ale zprostředkovaně, prostřednictvím psa, kterého pro daného klienta speciálně vycvičili. To, že pak není nutná jejich osobní přítomnost na místě (u klienta) je možné jedině pokud je pes na svou práci dobře připraven a vycvičen. Cvičitelé tedy nepracují s klientem v tom smyslu, že by mu osobně, přímo na místě asistovali, ale důsledně a trvale s ním spolupracují na tom, aby požadované úkony byl schopen vykonávat a zastávat speciálně cvičený pes. Jednoznačně jde ale ze strany cvičitelů o podporu samostatnosti a soběstačnosti klientů, což je společný cíl mnoha již dříve definovaných typů sociálních služeb (viz "Typologie sociálních služeb"). Je však jasné, že bez výcviku psa by tento druh osobní asistence nemohl existovat.

Při formulaci tohoto materiálu jsem vycházel z praktických zkušeností s prací asistenčního psa Bena, jehož služeb již více než půl roku využívá moje přítelkyně. Za tu dobu se stal Ben jejím skutečným osobním asistentem. Bez ohledu na to, zda ho takto uznávají nebo neuznávají zákony a předpisy. Realita je prostě taková, jaká je. S Benem je moje přítelkyně natolik soběstačná, že naprostou většinu běžných věcí dokáže zajistit sama a obejde se již zcela bez pomoci pečovatelské služby, kterou musela využívat dříve. Dnes se kdykoli dostane ven z domu (což byl dříve problém), sama si zajistí nákupy, zajede na oběd a již několikrát jí Ben pomohl i v krizových situacích, které by bez pomoci nedokázala vyřešit (uváznutí s vozíkem v rozmoklém trávníku, pád z gauče apod.). Ben je připraven pomoci a řešit různé situace 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Bez speciálního a profesionálního výcviku psa, dobré přípravy klienta a trvalé následné spolupráce s cvičiteli by však nic takového nebylo možné.

Ladislav Metelka
Hradec Králové