Míša a Baki - poslední zpráva
menu

Míša a Baki - poslední zpráva

Vážené Tlapky,
30. 5. letošního roku uplynulo přesně 12 let od chvíle, kdy jsme si domů přivezli Bakiho. V prvních letech společného života nikoho nenapadne přemýšlet nad koncem a nad okamžikem, kdy nastane čas se rozloučit. S přibývajícími lety a čtením takových zpráv, kterou se i já nyní chystám psát, jsem se té chvíle bála víc a víc a nedovedla si představit, že i nás jednou čeká. Přesto přišla...

Se zármutkem, jehož hloubku si dokáží představit jen ti, kteří kdy měli a milovali svoje zvíře, vám oznamujeme, že 19. 6. 2022 jsme ve věku krásných 13ti let a 9ti měsíců, nechali odejít našeho milovaného Bakouška.
Psát tyto řádky, je pro mě i po více než měsíci stále bolestivé, přes slzy ani pořádně nevidím na klávesnici. Ale Baki byl PAN PES, který si nezaslouží společných 12 let odbýt, jen strohým oznámením. Ráda bych tedy nyní zavzpomínala na celá naše společná léta a vypsala se ze své bolesti nad ztrátou toho nejúžasnějšího psa na světě, tedy se předem omlouvám za obsáhlejší text.
Jakoby to bylo včera..., ten den, kdy jsme si ho přivezli domů. My, do té doby chovatelstvím nepolíbení a adekvátně tomu vyjukaní, on krásný a mladý pes plný energie. Pamatuji si naprosto přesně, co udělal jako první, když vstoupil do bytu. Namířil si to do dětského pokoje a v poličce s plyšáky vybral lvíčka. S ním v tlamě se posadil před akvárko a koukal jako na televizi.:-) Akvárium ho po čase zajímat přestalo, ale plyšák, kterého si první den vybral, ho provázel celým naším společným životem. Netknutý, neroztrhaný, s očima i ušima, jen notně opotřebovaný. V takovém stavu jsme ho, jako Bakiho nejoblíbenější hračku, uložili spolu s ním k věčnému odpočinku.

Když si vybavuji naše společné roky, usmívám se, i přes slzy. Jako chovatelé začátečníci, jsme se všechno učili za pochodu a kolikrát i sám Baki musel mít z našeho počínání srandu. A dost pravděpodobně i Tomášovi a Pirnerovi, kterým jsme v prvních týdnech volali kvůli každé blbosti, ale na naši obhajobu nutno dodat, že prioritou bylo, aby nic nechybělo Bakimu a byl u nás spokojený. Počáteční nejisté týdny utekly, jak voda a z Bakiho se stala nedílná součást naší rodiny. A nejen rodiny. Zamilovali si ho přátelé, sousedi a vlastně úplně všichni, kteří měli tu čest ho poznat. Čím více času jsme společně trávili a navzájem se poznávali, tím klidnější a jistější jsme se cítili v roli Bakiho nových pánů. Během našeho společného života jsem často přemýšlela o tom, jak to v těch Tlapkách dokážete zařídit, že jste nám přidělili psa přesně takového, jakého jsme si přáli. Hodného, trpělivého, přátelského a v neposlední řadě překrásného! Vždycky jsem říkala, že pojem "psí oči" se musel odvozovat, od těch jeho. Pokaždé, když se na mě podíval, měla jsem pocit, že naprosto přesně rozumí všemu, co říkám, ale i situacím, které zrovna prožívám, ať už byly radostné, nebo plné bolesti. Velmi rychle jsme se na sebe navázali a vytvořili silný vztah, kde oboustranně a naprosto neomylně platilo intenzivní vnímání vzájemného rozpoložení. Je vám zle, máte pocit, že v tuhle chvíli váš život končí, že už nic nebude, jako dřív, že už nemůžete dál...a on se najednou bez vyzvání zvedne, jakoby věděl, co se v té vaší hlavě odehrává. Chápavýma očima na vás pohlédne, položí svojí hlavu do vašeho klína a vy najednou víte, že prostě zase bude líp. Třeba ne hned, ale bude!

Baki do naší rodiny přišel v roli "šikovného společníka". Této úlohy se zhostil automaticky a po celý svůj život ji plnil s nadšením a radostí. Miloval otevírání dveří a vítání všech příchozích. Stačilo, aby někdo zazvonil, okamžitě si otevřel dveře, čapnul do tlamy svého lvíčka a letěl dolů po schodech příchozího osobně přivítat. Úsměvné byly momenty, kdy u dveří bytu zaklepal někdo, kdo neměl tušení o tom, že Baki je asistenční pes. Zpravidla byl totiž vždy rychlejší a u dveří první. Tím pádem a k velkému překvapení oněch příchozích, jim prostě ty dveře otevřel on, tedy pes.:-))))
Dlouhá léta nás také pravidelně doprovázel na lázeňské pobyty v Teplicích. Byl prvním asistenčním psem a jeho pozici tam, bylo zprvu nutné obhájit, protože na jeho přítomnost nehleděli vždy všichni s důvěrou a pochopením a to zejména vzhledem k cizinecké klientele. Ovšem my jsme se nedali a otevřeli tak cestu všem dalším asisťákům, kteří nás posléze následovali. Jako vždy a všude, se stal Baki miláčkem jak našich spolupacientů, tak personálu. Před každým odjezdem do Teplic, jsem automaticky upravovala směrem dolů množství granulí, protože mi bylo jasné, že úplatků v podobě šunčiček a různých psích palmsků bude tolik, že hlady Baki rozhodně trpět nebude.

Strávili jsme tam společně spoustu krásných dnů a Baki byl nedílnou součástí lázeňského režimu. Po ranním vyvenčení si pěkně automaticky skočil na postel, aby při úklidu nepřekážel uklízečkám...:-)))), trpělivě čekal, až se vrátíme z procedur, abychom odpoledne křížem krážem prochodili Teplice. No a večer, když byly děti uložené ke spánku, se s radostí účastnil našich lázeňských dýchánků. Máme z té doby tolik společných úsměvných a radostných vzpomínek... Třeba jak chodil od pokoje k pokoji, automaticky sbíral pohozené pleny a chtěl je odnášet do koše! On prostě svoji práci miloval a téměř až do svých posledních dní, ji dělal s radostí, ačkoliv už nemusel.

Během našeho společného života se samozřejmě událo mnohé. Přečkali jsme spoustu těžkých chvil a životních kotrmelců, ne vždy bylo soužití jen idilické a plné radosti. Nakonec jsme ale vždy všechno zlé přestáli a v duchu hesla, " kdo chce, hledá způsob..." problémy vyřešili. V září roku 2015 se nám všem dosavadní život obrátil naruby a dočkali jsme se štěstí v podobě narození mladší dcerky. Tato událost už navždy zůstane v mé mysli spjatá i s velmi silnou vzpomínkou, která je všeříkajícím důkazem o intenzivním propojení, které jsme spolu s Bakouškem měli. Mnohokrát jsem slyšela o tom, jak psi dokáží předvídat budoucí okolnosti a situace, ale až do osudné noci z 16. na 17. září r. 2015, jsem s tím neměla vlastní zkušenost. Až tenkrát... Do termínu porodu mi zbývalo 14 dnů, byla naprosto klidná noc, uprostřed pracovního týdne. Ve 3:30 ráno mě vzbudilo Bakiho divné chování. Spal vždy s námi v ložnici, absolutně v klidu, nevěděli jsme o něm do rána. V tu noc najednou vyskočil, jakoby ho někdo píchnul a začal obcházet kolem postele. Stále chodil ke mně, pokládal mi čumák k hlavě, ne a ne si znovu lehnout. Nechápala jsem, co se děje. Všude klid, nic ho nerušilo, přesto byl k neutišení. Vysvětlení přišlo záhy. Zhruba za 15 minut po té jsem cítila, že mi začala odtékat plodová voda a bylo tak jasné, že můj porod se kvapem blíží. Přesunula jsem se do obýváku, Baki samozřejmě se mnou a společně jsme čekali, co bude. Já jsem ještě zpočátku ležela, on ne. Trpělivě u mě stál, nebo seděl a hlídal. Když už mi bylo jasné, že porod je opravdu tady, začala jsem pomalu organizovat hlídání starší dcery a přesun do porodnice. Až když jsme po 7mé hodině ráno odjeli, teprve potom si v klidu lehnul a usnul, jakoby věděl, že jeho služba skončila, že teď už je to na jiných... Věci mezi nebem a zemí se opravdu dějí. Baki vycítil můj druhý porod dříve, než se stihnul rozběhnout.

Mladší dcera přišla na svět, když bylo Bakimu čerstvě 7 let, měli narozeniny, jen 4 dny po sobě. Jeho život se v té době přehoupl do druhé poloviny a obecně by se dalo očekávat, že do té klidnější. S narozením zdravého dítěte, byl ale samozřejmě opak pravdou.:-D Po konzultaci s Jirkou Tomášů, jsme mu po návratu z porodnice ten malý uzlíček představili, jako dárek pro něj. Prohlédl si ho, očmuchal a bylo hotovo. Nový člen rodiny byl bez problémů přijat do smečky. Nikdy jsme z jeho strany nezaznamenali sebemenší náznak jakékoliv nevraživosti, nebo žárlivosti. Na začátku Baki fungoval, jako spoluvychovatel, později jako kamarád a parťák. Od chvíle, kdy dcerka začala vnímat svět kolem sebe tu byl pes a samozřejmě ji intenzivně zajímal. Snažili jsme se ho chránit před přehnanou batolecí všetečností, ale ne vždy se nám to povedlo. Baki si ale poradil po svém. Když už ho ten lidský miničlověk jóóóó štval, prostě štěknul a dcerka hned věděla, co tím chtěl "říci". Jinak ale fungovali v naprosté symbióze. Navzájem si půjčovali a následně zase brali hračky, z čehož měla největší srandu starší dcerka, která jejich hry s nadšením pozorovala. Taky při nácviku stoje, byl Baki nedílnou součástí. Působil jako pevný a trpělivý vztyčný bod, po kterém mladší dcerka s oblibou šplhala, vítězoslavný úsměv ji ovšem vždy vydržel jen do doby, než Baki udělal krok a ona žuchla zpátky na zadek. :-D Jedno z prvních slov, které začala používat ve snaze Bakiho úkolovat, bylo ba-ba, později Ba-i.
Ani on rozdíly mezi holkama nedělal. Otvíral mi dveře, ať jsem nesla kteroukoliv, stejně tak vyndaval a do koše odnášel všechny pleny, které byly potřeba. Fungovali jsme, jako skvěle sehraný tým. V té době jsme také hodně a často cestovali. Při vzpomínkách na tohle období musím složit poklonu svému muži. Dodnes nedokážu pochopit, jak do jednoho kombíkového kufru, dokázal nacpat bágly, svého času dva kočárky, kolikrát i cestovní postýlku a k tomu ještě velkého psa. Jezdili jsme, jak komediatni, ale šťastní, že můžeme být i mimo domov všichni spolu.

Bydlíme na malém městě, kde byl asistenční pes raritou. Během jeho aktivního života nás proto mnohokrát oslovili z místních škol a požádali, zda bychom mohli s Bakim přijít a představit činnost těchto psů. Od mateřských školek, až po ty střední, jsme pokaždé s velkým úspěchem absolvovali přednášky, jejichž součástí byly samozřejmě názorné ukázky dovedností, které Baki zvládal. Všichni byli jeho šikovností ohromení, Baki spokojený, že se mohl předvádět a já pyšná, že zrovna tenhle úžasný pes jen náš.:-)

Po celý svůj aktivní život, se Baki těšil dobrému zdraví, nikdy jsme nemuseli řešit žádné zásadní zdravotní potíže. I z tohoto důvodu byl ze služby vyřazen, až v 10ti letech. Zdravotní stav začal být na pořadu dne v posledním roce jeho života. Těsně před 13. narozeninami absolvoval operaci zhoubného nádoru, po níž se i v tomto požehnaném věku obdivuhodně rychle zotavil. Jak už to tak ale u velkých psů bývá, jako hlavní problém se ukázaly být nohy. První náznaky v tomto směru, jsme zaznamenali již o několik let dříve a s přibývajícím časem se přirozeně stupňovaly. Zlom přišel v únoru letošního roku, od kdy už Baki nebyl schopný sám se zvednout z lehu a se vstáváním jsme mu museli pomáhat. To byl tvrdý střet s realitou, kdy nám naplno došlo, že náš společný čas se krátí... Ačkoliv to někde v hlavě, zatlačené úplně v tom nejzazším koutku bylo, snažili jsme se nepřemýšlet a přizpůsobit náš život tak, aby s námi Baki byl, co nejdéle. Postupně jsme zkracovali procházky, pomáhali mu do schodů i ze schodů, v poslední fázi už ho ven vozili na schodišťové plošině s vědomím, že chvíle, kdy se budeme muset rozloučit, se nezadržitelně blíží. Myslím, že zde je to poslední místo, kde bych musela vysvětlovat, jak těžké je potlačit vlastní bolest, prázdnotu, zoufalství a vystihnout chvíli, kdy nechat milovaného psa důstojně odejít. Kdy je ten správný čas...?! Tuto otázku jsem si v posledních týdnech jeho života položila tisíckrát. Je zvláštní přirovnávat smrt k narození, ale stejně jsem přemýšlela kdysi dávno, před prvním porodem. Jak poznám, že je ten spraný čas??? Tenkrát mi někdo moudrý řekl něco ve smyslu neboj se, až ten čas přijde, prostě TO poznáš...!!! 19. června brzy ráno, jsem Bakiho jako každý den svezla ven na plošině, ztěžka udělal pár kroků na trávník, vyčůral se a jen stál a koukal na mě. Už nebylo v jeho silách udělat žádný další krok. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že jeho čas nadešel právě teď... Lékařka přijela, až k nám domů, všichni, včetně 6ti leté dcerky, jsme byli do poslední chvíle u něj. Odešel tak, jak jsem si to pro něj přála. Důstojně, v klidu, bez stresu, v domácím prostředí, obklopený celou svou rodinou. Jsem vděčná, že jsme v sobě všichni našli sílu udělat pro něj to poslední, co jsme udělat mohli a sice doprovodit ho na druhý břeh. Ačkoliv jsem byla za svůj život nucena čelit už mnoha těžkým situacím, tato byla bezesporu tou nejtěžší a nejbolestivější. Člověk pociťuje bolest tak intenzivní, že minimálně v jeho hlavě, se v tu chvíli zastaví čas. Pak procitne, vyjde ven, rozhlédne se kolem sebe a dojde mu, že život běží dál, že vše funguje stále stejně bez ohledu na to, co my ve svém nitru prožíváme, což je svým způsobem vlastně ozdravující. Baki odpočívá na zahradě mých rodičů, kde to měl moc rád a náš život běží dál stále ve stejných kolejích, vstříc budoucnosti, kdy s námi Baki bude, už jen ve vzpomínkách. Byl naším prvním i posledním psem, naprosto jedinečným a nezapomenutelným. V našich srdcích zůstane navždy, protože kdo byl milován, ten nemůže být zapomenut. A my nezapomeneme...nikdy!

Tým ŠS 30, je v tuto chvíli už minulostí a já píši do Tlapek svou poslední zprávu. Loučím se s Vámi se všemi a ještě jednou děkuji za toho nejlepšího psa na světě, za všechny ty krásné roky, kdy byl nedílnou součástí naší rodiny, za to, že jsme díky němu měli šanci pocítit, jak vypadá pravá, nepodmíněná láska, oddanost a radost z možnosti pomáhat. Všem z Tlapek a ostatním týmům přejeme spoustu společných let plných zdraví, štěstí, radosti a ty smutné konce, ať přicházejí co nejpozději to jen půjde.

Nedávno jsem četla jedno moudro, které mi utkvělo v hlavě. Každý majitel psa říká, že ten jeho je nejlepší na světě. A nelže nikdo z nich...

S velkou úctou a vděčností Martina Stropnická