Deníček budoucího asistenta
Tak mě tady máte, a kdyby někdo nevěděl tak jsem Armani. Přijel jsem v době, kdy se nesmí cestovat, přejel jsem přes několik okresů a krajů bez nařízených zastávek a sankcí, a jsem tady.
Máme kousek do Krkonoš, ale jenom malý kopečky a túry, děti nikam nedojdou a velkým už to moc nejde. Takže se těším do zoo, tu máme kousek, ale slibují, že pojedeme i dál.
Pamatujete ze školky básničku, Co všechno musí udělat jaro? Trávu na zeleno natřít atakdále...
A co všechno musí udělat kluk jako já, abych byl správný asistenční pes. Musím se učit… učit se pomalu, důkladně a důsledně a tak jsme začali :):) nejdřív abych přišel když volají Armáníí, taky čistota na tom dlouhým co mě nepustí kam potřebuji a kam chci, ale dá se to, jde mi to čím dál líp, ale někdy se nepodaří… Nesmím honit kočky, kosáky ani listí, ale když je s nimi taková legrace. Babička se zlobí a nejvíc se zlobí, když sbírám co nesmím – to mi chutná nejvíc. Jak to vidí, nejdřív FUJ, když to neplivnu, tak mi strčí prst do pusy a to je pak fakt fuj. Jo, ještě musím nosit košilku, aby všichni viděli kdo jsem. Nemám tam, že jsem Armani, ale „Štěně ve výcviku“, taky aby mě nehladili, když se učím a pustili mě skoro všude. A o tom zase příště.
Pac a pusu, a držte nám pěstičky, ať se nám předvýchova daří a jsme všichni zdraví.
Váš Armani
