S Argem si užíváme společnou přítomnost

Zdravíme všechny!
Hned v úvodu bych chtěla poděkovat všem lidem okolo Tlapek, bez kterých by to jinak nešlo… A hlavně sponzorům, za jejich dary a trpělivost s „námi“, kterým trvá napsání zprávy i po usilovných urgencích od Hanky Pirnerové trochu déle.

Já a Argo jsme po 6ti letech společného soužití ve fázi „užíváme si společnou přítomnost“. I když se pořád nějak prohlubují Argovy schopnosti a snahy, práce i pomoc, dokážu si užít už jen jeho přítomnost a navázání na mně. Je to můj miláček, kamarád a opora. Pomáhá mi doma i venku. Perfektně podává až do klína, reaguje na drobné povely při podávání, jako počkej a drž, než nastavím ruku a dám povel pusť. Když volám o pomoc zpoza zavřených dveří – nejprve dveře otevře, zkontroluje mně a pak jde zavolat pomoc. Je to projev symbiózy mezi námi dvěma. Jde na něm poznat jakou starost o mně má.

Je moje krevní skupina, protože stejně jako já, velmi rád tráví čas na sluníčku na terase. Občas si i sám otevře a jde si na terasu lehnout a relaxovat. Stále se mnou spává – je mi příjemná jeho zátěž na končetinách a jemu asi je příjemná moje přítomnost. Užíváme si to oba, dokud mu nezačne být horko z mé vyhřívací podušky, to seskočí a jde se zchladit na linoleum.

V terénu je schopen Argo reagovat na gesto, bez slovního podkladu. Je to moc fajn a nikoho takové povely neruší. Naopak se nám stává, že nás lidé častěji zastavují a kladou otázky, obdivují Arga, to jak je poslušný a jak dobře nám to spolu funguje.

I když jsem si k Argovi hledala cestu trochu složitěji, nakonec si vše sedlo a já objevuju jeho nadšení, oddanost a nezištnou pomoc, kterou on sám rozdává, už nějaký ten pátek. Argo mně doprovází všude, kam jdu já, jde i on. Byli jsme spolu nedávno také v kině a bylo to moc fajn. Jen v horkých dnech, které byly nedávno, jsem ho nechávala doma, protože chodníky byly rozpálené tak, že se na nich nedalo stát. Lidé už nás berou jako neoddělitelnou dvojici. S manželem trojici Argo nás všechny obdarovává svou dobrou náladou a vitálním přístupem. V lednu mu bude 8 let ale při poslední návštěvě veterináře, kdy jsme byli poprvé u nové paní doktorky, ho tipovala na 6. Je to statný pes, který má jen zlehka prošedivělou bradu.
Tento rok jsme absolvovali pravidelné rekondice v Plzni. Jezdíme tam moc rádi, i když můj zdravotní stav už neumožňuje tak pohodový pobyt jako dříve. Letos jsme museli odjet domů o trochu dříve. Naštěstí jsme stihli i poklábosit a probrat co bylo potřeba. Dalším hezkým okamžikem byla návštěva Hanky u nás, když byla secvičovat psa kousek od nás. To jsem se opět přesvědčila, že je člověkem na svém místě a že to, že jsem si Pomocné tlapky před léty vyhlídla a vybrala, bylo jedním z mých nejlepších rozhodnutí.