Sobotní dobrodružství
Všechno začalo jedno dubnové sobotní ráno nezvyklým ruchem v naší domácnosti. Dospěláci něco balili, odnášeli do auta a přitom neustále skloňovali moje jméno, aniž by se obraceli přímo na mě. To bylo samé "nevím, jestli to Ajka zvládne"; "snad nám Ajka neudělá ostudu"; "jak se bude Ajka snášet s ostatními psy"; atd. Aby se zbavili pochybností, bylo rozhodnuto, že mě ještě přezkouší, jestli jsem nezapomněla, co umím. Musela jsem aportovat různé předměty, které mi házeli nebo pokládali na zem. Samozřejmě perfektně, takže se všichni uklidnili a panička se vrátila k vaření sobotního oběda. Já jsem odběhla do dětského pokoje a vzápětí donesla svojí vychovatelce pastelku. Byla jsem hrozně pochválena a na adresu lidských mláďat se snesla vlna kritiky ohledně nepořádku. Povzbuzena zaslouženým úspěchem jsem se vydala do pokojíčku, abych se tentokrát vrátila se strouhátkem. Opět následovalo hlazení, pusinkování a chválení jaký jsem úžasný pejsek. Kritika lidských mláďat se stupňovala! Zkušený pes by si v té chvíli vzpomněl na přísloví "dobrého pomálu" nebo "tak dlouho se chodí se džbánem......" Já se však znovu vydala do pokoje, abych potřetí, opřena o psací stůl, opatrně vytáhla z krabičky na poličce vzorně uklizené pastelky. Musela jsem asi packou nějak neopatrně zavadit, protože se najednou celá krabička rozsypala po podlaze. Panička zkušeným pohledem zhodnotila situaci, s úsměvem posbírala psací potřeby a položila je se slovy " a máš po ptákách" o dvě přihrádky výš. Nevím sice, co to znamená, ale znělo to dost definitivně.
Po obědě jsme vyrazili směr Třemošná. Cestu jsem prospala, takže Vám o ní nic nepovím. Po příjezdu následovalo ubytování, venčení, krmení (moje). Vydali jsme se na krásnou večerní vycházku lesem, která nás dovedla do útulné restaurace, kde mělo opět probíhat krmení (lidské). V restauraci mě přivítala smečka nových kamarádů. Následovalo bouřlivé seznamování, vítání a očichávání. Pak jsme se všichni vzorně bok po boku uložili pod židle svých velitelů a slastně poslouchali jejich debaty točící se jenom kolem nás. Našich úspěchů, neplech, bolístek i radostí.
Pozdě v noci bylo zaveleno k odchodu. Teď teprve nastal ten pravý psí ráj! Všechna štěňata vyrazila nekontrolovaně s nadšením do okolí. Každý honil každého, neustále jsme mizeli a objevovali se zase na jiných místech. Nocí se ozývalo ňafání, štěkání a funění. Najednou se za námi objevila světla přijíždějícího auta. Někdo zavolal: " Bacha Pirnerka jede"! Každý z páníčků ulovil z kolem probíhající smečky psa odpovídající barvy, víc kontrolovat nebyl čas, posadil si ho u nohy a s nevinným úsměvem mával na projíždějící paní ředitelku s manželem.
Auto zmizelo za zatáčkou. Chvíli bylo ticho! Pak se do tmy ozval povel " volno" a z nás se v ten moment utvořil zase jeden šťastný štěněčí černobílý chumel uhánějící tmou.
Díky Hanko, Oli, Jirko, Petře a všichni ostatní!!! Pokusíme se Vám to vrátit svojí šikovností.
Vaše Ajka
