Ája byla členem naší rodiny 10 let
Dne 3. 3. 2018 by naše Ája oslavila 12. narozeniny. Bohužel už s námi dva měsíce není. Odešla náhle do psího nebíčka. Ájinka byla členem naší rodiny 10 let a hlavně byla psí asistentkou našeho Vítka. Když jsme ji v prosinci 2007 dostali, bylo Vítkovi 10 let a neměli jsme žádné pejskařské zkušenosti. První měsíce byly rozpačité. My jsme se učili správným psím povelům a Ájince se vymezovala pravidla. Postupem času vše šlapalo, jak jsme si přáli. Komunikace mezi Ájou a všemi členy rodiny byla čím dál tím více srozumitelnější a jasnější. Ája si svým naléhavým zabručením, hozením hlavou a podupáváním řekla o vše, co potřebovala.
Ájinka byla neocenitelným Víťovým parťákem. Všude ho doprovázela, milovala výlety a jezdila s námi do lázní. Moc dobře si pamatovala, kde a kdo ji potěšil nějakou mlskou, nejlépe jablíčkem. To si potom nikdy nezapomněla znovu vymručet. Víťovi na povel otvírala dveře, bravurně uměla sundávat čepici a na Víťovo mlasknutí mu olízala celý obličej, téměř odborná faciální masáž. Užívali si ji hlavně ráno o víkendech. Po jídle mu omyla obličej i ruce. V tomto byli dokonale sehraní.
Ájinou specialitou bylo nošení bot. Krásně je Víťovi podala až do klína. Touto dovedností nám děkovala za podání denního přídělu žrádla. Čapla opuštěnou pantofli a přisunula nám ji až pod nos. Také příchozí návštěvu řádně přivítala radostným vrtěním ocásku a za chvíli přinesla jejich obuv až do obýváku.
Ve své chytré hlavičce měla přesně nastavené hodinky s denním režimem, akorát moc nerespektovala pracovní týden a víkend. Přes týden totiž dostávala snídani už po páté hodině ranní, aby se stihla vyvenčit do sedmi hodin, kdy odcházel poslední. O víkendech nejpozději po šesté ranní přicházela do naší ložnice a bedlivě sledovala každý náš nepatrný pohyb. Čekala na signál „hurá už jsou vzhůru, dostanu svůj příděl granulí a začne se konečně něco dít..." Když jsme přeci jenom byli vytrvalí a předstírali spánek, tak si pomohla svým zabručením, „haló už jsem tady, je čas vstávat..." Pokud ani to nepomáhalo, nacpala nám pantofle až do postele na polštář :D. Nezbývalo nic jiného, než vstát. To bylo radosti, skákání, podupávání a vrtění ocáskem, kterým v naší malé ložničce bubnovala do skříně, postele i radiátoru, jak do kovadliny, čímž všechny probudila. Holt nás udržovala v kondici, žádné vyspávání a jít něco dělat, nejlépe ven na zahradu, kde to měla nejraději. S Vítkem tam celé dny trávila vedle vozíku.
Strašně nám všem chybí, hlavně Víťovi, její přítomnost, energie, pohled, teplo, šustot, chrápání a dupání. Byla u něho, kde se dalo, pořád ho doprovázela. Asistovala mu při běžných činnostech - strojení, koupání, jídle. Když Vítek odjel bez Áji, čekala na něho a uvítací rituál se neobešel bez výskoku na klín, lízací pusinky a sundání kšiltovky. Přenášeli na sebe emoce, společně se radovali, těšili, báli i smutnili.
Ájinko děkujeme ti za šťastných deset let s tebou, děkujeme všem tlapkařům za výchovu pejsků a celou náročnou práci kolem nich. V neposlední řadě děkujeme všem sponzorům, bez kterých by to nešlo.
