Asistenční psi a legislativa

Legislativa asistenčních psů má několik základních aspektů:

• financování výcviku,
• příspěvky na výživu a veterinární péči,
• práva přístupu do veřejných prostorů,
• používání vodítek a náhubků,
• placení místních poplatků.

Financování výcviku

V současné době existuje velký rozdíl mezi výcvikem vodicích psů a ostatních typů pomocníků. Výcvik psů pro nevidomé je financován státem, který přispívá až 210 tisíci na každého vycvičeného psa, protože tito psi jsou uznáni jako zdravotní pomůcka.

Výcvik asistentů tělesně postižených nebo signálních psů ze stejných prostředků jako zdravotní pomůcky financován není. Cvičitelské organizace proto musí svou činnost hradit pomocí sponzorských darů, grantů nebo výtěžků ziskových aktivit.

Příspěvky na výživu a veterinární péči

Také v otázce příspěvků na výživu a ošetřování psů jsou rozdíly mezi vodicími psy a ostatními typy čtyřnohých asistentů. Podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. mohou obecní úřady na psy pro nevidomé přispívat až 800 Kč měsíčně, na ostatní psy se toto ustanovení nevztahuje.

Práva přístupu do veřejných prostor

Na rozdíl od financování nákladů na výcvik a péči o psy existuje ve věci přístupu do veřejných prostorů úplná rovnoprávnost mezi vodicími a asistenčními psy pro tělesně postižené. Vyhláška 137/2004 garantuje asistenčním psům přístup do restaurací a jídelen, provozoven holičství, kadeřnictví, manikúry, pedikúry, kosmetických, masérských, regeneračních a rekondičních služeb.

Vstup do ostatních veřejných prostorů, jako jsou například úřady, školy, zdravotnická zařízení a podobně, ale žádný právní předpis ani vodicím, ani ostatním asistenčním psům negarantuje. Vstup a pohyb v těchto prostorech je pak na dohodě se zástupci příslušné organizace. Postiženého se psem lze tak prakticky z úřadů, škol a dalších zařízení vykázat.

Používání vodítek a náhubků

Novela zákona na ochranu zvířat proti týrání z roku 2004, která zavedla povinnost používání vodítka nebo náhubku při pohybu psů na veřejném prostranství, svěřila pravomoci upravit tato pravidla jednotlivým obcím. Záleží tedy na konkrétních obcích a městech, zda asistenčním psům udělí výjimku z této povinnosti.

Placení místních poplatků

Zatímco v předchozích případech můžeme mít pochybnosti o dokonalosti právní úpravy, zákon o místních poplatcích obsahuje od roku 2003 ustanovení, že od platby jsou osvobozeny osoby nevidomé, bezmocné a osoby s těžkým zdravotním postižením, kterým byl přiznán 3. stupeň mimořádných výhod podle zákona o sociálním zabezpečení, a také osoby provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob.