Dopis od Martiny

Protože předvychovatelka Martina Jungerová, která již vychovala Chittu, čeká miminko, byl její nový pejsek, Kuba, předán k dokončení předvýchovy u Martiny Soldánové (taktéž zkušené předvychovatelky). Tenhle článeček je napsaný z pohledu dosud nenarozeného miminka a krásně vypovídá o tom, co prožívají lidé, kteří nám s předvýchovou pomáhají. Patří jim za to obrovský dík!

16.6. 2005

Ahoj Hanko,

aby sis nemyslela, že u nás v rodině mají literární talent jen psi, rozhodl jsem se ti napsat pár řádků i já, Ruprecht. Bude to o tom, jak to vypadá v rodině vychovatelů poté, co odevzdají štěně. Snad nevadí, že je to pohled ještě nenarozeného mimina, tedy pohled zkreslený plodovou vodou a stěnou břišní.

Tak tedy. Těsně po předání štěněte z jedné láskyplné náruče do druhé se spustí proud slz a výčitek, jak bude ten chudáček smutný, co si o tom pomyslí, že se mu to mělo líp vysvětlit a tak dál. Je úplně jedno, jestli se štěně jmenovalo Chitta nebo Kuba. Není jedno, jestli brečí maminka nebo tatínek (maminky brečí víc).

Pak se jede domů a cestou se mezi smrkáním a hlídáním odboček vzpomíná. Jak jsme si ho tenkrát vezli domů, pamatuješ, tady jsme stavěli na jeho první loužičku. Jak si doma vlezl do misky s vodou a usnul (mizera - dodává tatínek). Jak honil na chalupě žábu atd. Za ten rok je opravdu na co vzpomínat a proto je v tom možné pokračovat i po pěti hodinách jízdy doma (dokud tatínek neusne).

Druhý den jde tatínek do práce a maminka zcela nepochopitelně brečí i u snídaně, přestože nemusela se psem čtyři patra dolů a čtyři patra nahoru, přestože jí nikdo nerozlil čaj ani neudělal mokrý flek na čistých kalhotách. Potom následuje důkladné smrkání a rozhodnutí začít něco dělat. Zabalí se tedy zbylé hračky a věci po štěněti a dají se do tašky pro tetu Radku, která si pod vlivem okolí zcela nerozumně pořizuje štěně. Pak se myje nádobí, stelou postele atd. a nastává období, kdy ještě nenarozená miminka spí.

Vzbudí je až silné houpání způsobené novým návalem vzlykání, tentokrát zapříčiněné až dosud neoblíbeným zametáním psích chlupů. Pak se znovu smrká a vyráží se mezi lidi. Rozptýlit se. Ale hlavně říct jim, že štěně už tu není, jak to probíhalo, jak se tvářilo, co o něm kdo říkal, jaké je to bez něj. Pak teprve přijdu na řadu já (pořád stejný, jo, zase vyrostl).

Odpoledne přijde tatínek z práce a vezme nás na zmrzlinu. Probere se den a pak se zase vzpomíná, tentokrát už víc s úsměvem. Jak tahal v zimě boby, jak se nechtěl na Štědrý den fotit, protože byl rozespalý, jak snědl u babičky kocourovi jídlo a pak ho u tety vyzvracel (no nevím, maminka zvrací dost často a na různých místech, ale nikdy se tomu nesměje). Večer se jde spát už bez povídání, asi proto, že dřív usnula tentokrát maminka. My jsme to sice s taťkou ještě trošku probírali, ale to bylo jen tak mezi námi dvěma.

Další den už se o štěněti tolik nemluví, ale běda, když se na něj někdo zeptá. To se pak zase pěkně houpu na vlnách smutku. Asi po týdnu už maminka s tatínkem nevydrží to nutkání a volají, jak se štěně u nových lidí má. Ti mají naštěstí dost rozumu, takže jim řeknou, že se má dobře. Maminka i tatínek se usmívají a miminka mohou klidně spát.

Dobrou noc.

Váš Rupík.