Dopis od Zdenky Vojčíkové a Ezra

Zdravíme,

tak se zase hlásíme z Krnova. Nejdříve něco o Ezrovi. Ale ať se pochlubí sám.

Je jaro a na zahrádce všechno kvete. A tak běhám v trávě a čichám ke kytičkám. Teď kvetou hlavně pampelišky a tak mám nos pořád žlutý. To je vůně! Panička ale moc nadšená není, protože má alergii a pořád kýchá.

Také jsem před týdnem prodělal povinná očkování. Ještě mě čeká za týden proti borelioze. No, ne že by to nebolelo, ale ta odměna - ta stojí za to. Protože jsem dobře vychovaný pes a poslušně držím, za odměnu dostanu od sestřičky prasečí ouško - to je dobrotka. Chodím na procházky kolem řeky, nasávám pach vody a už bych do ni nejraději skočil. Panička mi ale vysvětluje, že je ještě ledová. Co se dá dělat, musím být trpělivý.

Minulý týden jsem poprvé byl s paničkou ve fakultní nemocnici v Porubě. Čekali jsme nějaké problémy, ale vše bylo v pohodě. Jen jsme ukázali průkazku. Každý mě obdivoval a tak jsem se pyšně natřásal a dával si záležet, ať neudělám nějakou ostudu.

Ale dnes budeš na mně slyšet i stížnosti. Marně odstrkuji paničce čumákem ruku od klávesnice. Ona říká, že mi to nepomůže. Ach jo, budu se muset polepšit. Letos nám krásně kvetou stromy, to bude zase jablíček, třešní a hrušek. A tak se budu snažit to své zlobení odčinit tím, že budu pilným sběračem ovoce.

Tak se tedy měj, už se těším na setkání s ostatními pejsky, posílám packu a čumáčkovou pusu.

pes Ezro

Tak to vidíš, jak je mazaný. Slíbila jsem mu ale žalovat a tak to také splním. On totiž začal mít dva takové škaredé zlozvyky. Ten první - to když jsme venku, jedeme třeba nakoupit, objeví se na cestě nějaký pes a Ezro se málem uškrtí na vodítku, jak chce jít za ním. Dost mě to zlobí, již dopředu ho upozorňuji, že nesmí, ale nic naplat.

Když pes přiběhne k němu, jen ho očuchá, jako by se s ním zdravil a je spokojený. Jenže, jak mám dopředu znát reakci toho druhého psa? A tak to je každý den.

No a druhý zlozvyk - to asi převzal po Barykovi, který už jen dožívá, je ten, že když je na zahradě a někdo jde kolem nebo jde k nám, Ezro se pověsí na branku a štěká, až bolí uši. To dělá i doma a někdo venku zazvoní. Nemohu ho udržet, otevře si - když není zamnknuto a s obrovským štěkotem běží ven. Asi tak vítá příchozí. Nevím.

Ale jinak je moc fajn. Ráno čeká aby mi mohl pomoci a obouváním a jako by cítil, že mám ráno velké zdravotní problémy, lehne si ke stolu aby nepřekážel a čeká, až si uvařím kafíčko a přesunu se k televizi. Nasaje jeho vůni a spokojeně si lehne k mým nohám. Často se spolu mazlíme, povídám mu také o svých bolestech, někdy si popláču do jeho kožichu. Je trpělivý, jako by mě chápal, tulí se ke mě. A tak je zase hned lépe.

Zdena