Nejkrásnější vánoční dárek

Vzpomínám si, jak jsem asi před rokem, o Vánocích, seděl doma u notebooku a vedle mě ležel na zemi náš labrador. Táhlo mu tenkrát na třináctý rok a měl už spoustu zdravotních problémů, jaké bývají u psů v tomto věku poměrně obvyklé. A tenkrát jsem si uvědomil, že je klidně možné, že tohle jsou naše poslední společné vánoce...

Máme tu další Vánoce. Sedím doma u notebooku a vedle mě na zemi zase leží labrador. Jen mu už táhne na čtrnáctý rok. Zdravotní problémy má pořád, špatně chodí, ale - je tady s námi. Je tady, protože to nevzdal. Stejně jako nic nevzdal v době, kdy pracoval jako asistenční pes, nevzdává to ani jako důchodce. Někdy mám pocit, jako by mu ani moc nevadilo, že se už nemůže proběhnout po louce se svými psími kamarády a dělat s nimi „psí kusy“. Jako by věděl, že už na to nemá. Ale o to víc teď potřebuje být s lidmi, kteří ho mají moc rádi. A nad právě tohle je jedna z věcí, které mu stojí za to, aby bojoval dál a nevzdával to.

Snažili jsme se pomáhat mu, jak to jen šlo. Šetřící režim, speciální granule (aby neztloustl), chondroprotektiva, dlouhodobá analgetika, gerontologika,... Je prostě jako starý člověk, který má spoustu problémů a na ně spoustu léků. Ale tohle všechno jsou jen takové berličky. To hlavní musel zvládnout on sám. Rok je v životě starého psa hodně dlouhá doba, ale on to dokázal. Vybojoval další rok. Pro sebe i pro nás.

Sedím o Vánocích u notebooku a vedle mě leží a spokojeně spí náš Ben. Je sice už „dědek“, ale hlavně je to bojovník, který to nehodlá jen tak vzdát. To je ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem mohl dostat...