Milí přátelé,
ráda bych Vám napsala něco o sobě a proč potřebuji asistenčního pejska.

Jmenuji se Renata, pocházím z Moravy a je mi 27 let. Od narození jsem postižena svalovou atrofií a jsem pořád na někom závislá. Nejdříve jsem byla v ústavu na Kociánce, ve svých dvaceti letech jsem se osamostatnila a tak jsem se snažila zařídit si život podle svého, proto jsem požádala o byt ve Zlíně, tam se o mě staraly asistentky.

Nyní, když jsem se vdala, stará se o mě manžel, se kterým se snažíme se žít v Čechách v domečku, který je na samotě a kde nesou žádné asistentky. Potřebuji k sobě nějakého pomocníka, který by byl stále se mnou a pomohl mi, když mi spadne ruka z ovladače vozíku nebo si nemohu otevřít dveře a podat nějakou věc, která mi upadne na zem.

Ráda cestuji, procestovala jsem už hodně a díky přátelům jsem se dostala i na ledovec a taky jsem byla i v USA. Věnuji se paličkování, malování na hedvábí a sklo, vyšívaní a také dělám ruční krajky. Bývám často doma sama a proto, když jsem se dozvěděla o asistenčních pejscích, tak jsem usoudila, že by to byla pro mě velká pomoc v mém životě. Pomoc takového pejska je potřeba u všeho co dělám.

S pozdravem,

Renata

Tady je Apolenka ještě v období výcviku u manželů Tomášů, první tři fotografie ukazují nácvik podávání mobilního telefonu, dole pak aport a otevírání dveří: